Jindřich Novotný

* 1940

  • „My jsme osidlovali vlastně německé pohraničí. Moje matka říkala, když se někdy bavila s otcem, že ji nikdo nedostane do toho německého Broumova, ale nakonec se tam i ona vydala. Říkala, že do Broumova chodili sokolové z Velkého Poříčí podporovat akce Čechů, kteří byli v Broumově za první republiky. Takže třeba říkala, že je na Pasách čeští četníci nechtěli pustit do Broumova. V roce 1933 tam probíhala v Broumově stávka textiláků, tak nějak jsme drželi s těmi i Čechy, i Němci, když se jednalo o zlepšení životních podmínek těch textiláků, tak textiláci z Hronova a Poříče jeli podpořit své, a bylo zajímavé, jak policajti bránili Čechům, aby pomáhali v té stávce.“

  • „Veba dokonce tenkrát měla úžasný zvuk, to byly takzvané údernice. Některé přadleny pracovaly velmi rychle a ve velkém množství a měly také větší výplaty. Psalo se o nich v novinách a podobně, zkrátka to bylo takzvané údernické hnutí. Jednou z takových známých údernic byla třeba Emilie Šulcová nebo Anna Vacková, ta byla vůbec nejlepší. Ta měla za účasti dalších spoludělnic asi padesát stavů. Zkrátka údernické hnutí Veby bylo vzorem pro druhé spolupracovníky. Někdy se ve Vebě objevil ministr školství Zdeněk Nejedlý, takže ta Veba byla – bavlnářské závody Veba – Broumov, závody Zdeňka Nejedlého.“

  • „Pamatuji se, jak utíkali po silnici, utíkali Němci před ruskou armádou z Německa, tam ze zahraničí, jakoby z dnešního Polska. No a vzpomínám si, že také hnali takové zbědované lidi. A to byli pravděpodobně vězňové z koncentračních táborů a těch pracovních táborů, co byly v Německu, tak to bylo taky takové smutné. A fakt je, že naši lidé byli zase tak hodní, že těm ubožákům, co byli hnaní, tak jim dávali, pamatuji se, že kdo měl co k jídlu, že se jim dávalo něco k jídlu. Ty stráže, které je vedly, ty ubožáky, ty už to víceméně dokonce tolerovaly, už neměly... Už taky věděly, že to s nimi dopadne špatně, tak už tomu ani nebránily. A na tohle já jsem se díval třeba z okna.“

  • „A pak přišel rok pětačtyřicet, velmoci rozhodly, že všichni Němci, fašisté, kteří měli různá provinění, tak že budou odsunuti do Německa. Tady na našem nádraží stály vlaky, přijeli také gardisté z Prahy, to byli takzvané RG, Rudé gardy se tomu říkalo, a ty hlídaly právě. Z města odváděli německé obyvatele do toho opuštěného tábora bývalých francouzských zajatců a tam je soustřeďovali. A po určité době vždycky odváděli určitý transport na vlak na nádraží a odtud z Broumova šly transporty do Německa. Já se pamatuji, že jsme jako malí kluci, když jsem ještě nechodil do školy, tak jsme chodívali tam na mez a koukali jsme směrem k tomu táboru, nevím, proč jsme tam chodili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Broumov

    (audio)
    délka: 01:28:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Velké Poříčí, 18.07.2023

    (audio)
    délka: 02:07:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nenávist k Němcům jsem necítil

Jindřich Novotný v roce 2023
Jindřich Novotný v roce 2023
zdroj: Post Bellum / Michal Homola

Jindřich Novotný se narodil 22. června 1940 ve Velkém Poříčí u Hronova. Jeho otec pracoval v textilní továrně v Malém Poříčí a za druhé světové války byl nuceně nasazen v tehdejší Německé říši. Pamětník vzpomíná na osvobozování sovětskou armádou v roce 1945 a na boje na hranici v nedaleké Bělovsi u Náchoda 9. května 1945. Předtím také viděl zubožené vězně, které vedli vojáci zřejmě z některého koncentračního tábora na dnešním polském území. V roce 1945 se s rodiči přestěhoval do Broumova, kde jeho otec nastoupil jako mistr do přádelny, ve které dříve pracovali většinou Němci. V září 1946 šel do chlapecké obecné školy a následně na takzvanou jedenáctiletku. Po ní v Praze vystudoval dvouletou vyšší pedagogickou školu, aprobaci dějepis, občanská nauka a zeměpis. Učit začal v Polici nad Metují, po vojně nastoupil jako učitel do školy, kterou sám navštěvoval. V listopadu 1959 narukoval na vojnu do Janovic nad Úhlavou a sloužil na západní hranici, zažil zvýšenou bojovou pohotovost v době tzv. kubánské a berlínské krize. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 přečkal v Broumově, přes který přelétávala nákladní letadla s vojenskou technikou a směrem na Náchod jeli v tancích polští vojáci. Až do důchodu učil na základní škole v Broumově, kde i dodnes žije. S manželkou vychovali tři syny. V roce 1996 dostal na ulici infarkt a život mu zachránil náhodný kolemjdoucí. Od roku 1999 se podílel na psaní kroniky Broumova. V červenci 2023 žil v domově pro seniory v Broumově.