„My jsme jich vydali asi přes dvacet. Zajímavé je, že prvním titulem, první takto rozmnoženou věcí, kterou jsem asi pětkrát šestkrát napsal, byl text Charty 77, který jsem si nahrál z Hlasu Ameriky. Potom jsem poslouchal z magneťáčku a opisoval ho. Vím, že to bylo docela krátké, a byl jsem strašně překvapený, to bylo koncem nebo v půlce ledna 1978, že to vlastně vůbec o ničem není, že se tam jenom citují zákony, které nejsou dodržované, a tím, že to končí. Co na tom je tak strašného, jak o tom psaly noviny?“
„Jak si angličtinář má zajistit nějaký kontakt s živou angličtinou? Když jsem náhodou v Praze a mám chvilku čas, tak tam na americkou ambasádu zajdu a čtu si noviny, abych měl možnost si číst v angličtině. A oni mi říkali: ‚Víte, to byste neměl, to nedělejte.‘ Já jsem říkal: ‚Pro mě to je jako jít do cukrárny nebo do pekárny, mně je jedno, kam jdu, já si tam přečtu noviny.‘ – ‚To není pekárna, to je americké velvyslanectví,‘ mluvili se mnou. Pak mi dokonce opakovaně řekli: ‚Víte co, soudruhu, tak tam choďte, ale vždycky, než tam půjdete, tak nám to řeknete. Potom, až přijdete, byste nám řekl, co jste si tam přečetl, s kým jste tam mluvil, o čem jste se bavili.‘ Evidentně mi tímhle způsobem nabídli spolupráci. Byli dost nespokojeni, když jsem jim řekl: ‚Ano, já tam chodit budu, ale nikomu o tom samozřejmě nebudu říkat.‘“
„Stáli jsme na obrubníku chodníku hlavní ulice, kudy projížděli Rusové Jičínem na Prahu. Takhle jsem to držel, najednou se jejich konvoj zarazil. Před námi, přede mnou zarazil skříňák, nákladní auto s okénky, která byla do tří čtvrtin plechově zadělaná a nad nimi bylo prázdno. Tam byly oči ruského vojáka. Jak auto zastavilo, tak jsem ten plakát otočil a plakát byl tak tři čtvrtě metru od těch očí. Oči najednou zmizely a objevila se tam hlaveň samopalu. Dodneška cítím, že je pravda, když se řekne, že strach člověka totálně ochromí. Já jsem periferně viděl, jak lidi prchají do stran, a já jsem zůstal stát neschopný jakéhokoliv pohybu.“
„Já jsem absolvoval opravdu velice důkladný, možná pětihodinový výslech, kde vůbec nešlo jenom, i když také, o tyto knížky. Strašné pro mě bylo vidět ty tři knížky ležet u estébáka na stole a nemoci si je vzít zpátky. Na druhou stranu bylo evidentní, že ty knížky byly čtené. Měl jsem takovou zvrácenou radost, že jsem alespoň provedl určitou osvětovou činnost, že ty knížky si jeden nebo dva estébáci přečetli a seznámili se s dílem Škvoreckého a Hrabala. Typicky jeden hodný a jeden zlý, to jsem se musel smát. Ten zlý tam nebyl pořád, vstoupil asi čtyřikrát pětkrát během rozhovoru. Ptali se mě úplně na všechno a věděli úplně všechno.“
Josef Novotný se narodil 29. prosince 1949 v Jičíně do učitelské rodiny. V roce 1968 maturoval a začal studovat český a anglický jazyk na Filozofické fakultě UK. Srpnová okupace Československa ho zasáhla, v Jičíně následně roznášel letáky a psal nápisy. V listopadu roku 1968 ho v Praze při demonstraci zatkli a on zažil svůj první výslech. V roce 1973 promoval, poprvé se oženil a v roce 1976 se mu narodil syn. Začal pracovat jako učitel na Střední ekonomické škole v Jičíně. Nahrál text Charty 77 z vysílání Hlasu Ameriky a rozdal ho známým. Koncem sedmdesátých let ho vyslýchala StB kvůli návštěvám americké ambasády, kam si chodil číst noviny. Od roku 1983 opisoval a šířil zakázanou literaturu, například díla Václava Havla nebo Josefa Škvoreckého. Od roku 1985 vydával s Radkem Schovánkem samizdatovou edici Nos. Několikrát přivezl z Budapešti knihy vydané v exilových nakladatelstvích. Roku 1988 mu při cestě z Vídně zabavili tři knihy ukryté v autě a potom ho v Jičíně pět hodin vyslýchali. V říjnu 1988 ho na demonstraci v Praze zasáhlo vodní dělo. V listopadu 1989 se dostal do užšího vedení Občanského fóra v Jičíně a v prosinci ho kooptovali do Federálního shromáždění jako poslance. Od roku 1990 působil v komunální politice v Jičíně. Hrál ochotnické divadlo ve spolku J. K. Tyla a v Závěsném divadle. V roce 2021 žil v Jičíně.
