"Otec mě, nás všechny tři, nabádal. Ten říkal, po svých zkušenostech: 'Pryč odsud.' Otec říkal: 'Tady klid nikdy nebude.' Ten byl tak zhnusený! První světovou válkou, druhou světovou válkou, komunismem. Já říkám, že to, že jsem utekl, jsem vlastně poslechl svého otce. Já jsem byl tak vychovaný, že jsem poslechl toho svého otce. Ale na druhé straně, samozřejmě jsme věděli všichni, že ten komunismus je amorální. Všichni jsme museli předstírat, lhát. V podstatě jsme žili ve lži."
"No ale Němci se začali mstít, tak kdokoliv měl něco společného s tím kostelem, tak je zavřeli. Biskupa, kněze, mého dědečka. Za pár týdnů byl stanný soud, byli odsouzeni k smrti. Dědeček, všichni byli zastřeleni v Kobylisích. V Kobylisích je ten památník, tam já často chodím, když jsem v Praze, kde byli všichni popraveni. Všichni příbuzní, rodiny těch parašutistů, celkem asi 264 lidí. Byli zavřeni, nejdříve na Pankráci, pak v Terezíně, nakonec byli převezeni do Mauthausenu. Celý transport byl prohlášen, že návrat je nežádoucí. Po příjezdu do Mauthausenu je všechny zastřelili. Nejdříve jsme si mysleli, že zemřeli v plynových komorách, ale pak, když se otevřely archivy v Mauthausenu, tak se ukázalo, že byli popraveni střelnou ranou do týla, jak to Němci dělali. My jsme v podstatě celý zbytek války žili ve strachu. Gestapo k nám přišlo třikrát. Otec byl produkt rakousko-uherského vzdělání, mluvil perfektně německy. Třikrát se mu podařilo je odehnat. Jednou jim řekl, že máme spálu, tehdy to byla streptokoková infekce, Němci se báli, tak odešli. Oni si přišli pro nás, pro děti té matky, která byla v koncentračním táboře."
"My jsme byli schopni s ní komunikovat korespondenčními lístky, aby si to každý mohl přečíst. Já mám kopii toho korespondenčního lístku, který maminka poslala z Terezína, kde píše: 'Je mně líto, že jsem nemohla Pavlíčka provázet do školy, protože je to jedna z radostí každé matky, aby mohla svého syna odvést do první třídy.' V roce 1942. Ta heydrichiáda byla v květnu, já jsem šel do první třídy v září toho toku, v říjnu byla poprava mého dědečka."
"Češi se jim mstili, v tom duchu... Němci se chovali hrozně, to si pamatuju. Nejenže viseli z těch sloupů, ale ještě je upalovali, ty mrtvoly. Pamatuji si, že jsme jeli tím autem a otec mně takhle strkal hlavu pod sedadlo, abych neviděl ty mrtvoly, jak visí. Tak to mám takovou osobní vzpomínku. A druhou osobní vzpomínku, živou úplně, mám, jak oni zatkli i ty německé civilisty. Viděl jsem ženu, téměř nahou, obrovský portrét Hitlera zavěšený na jejím krku, a ona držela takovou dřevěnou pistolku. Vysmívali se jim, mstili se. Ten obraz mám taky v úplně živé paměti, na tuto ženu. A třetí obraz, který mám v úplně živé paměti, je, když jsme chodili na Žofín, tak aby se zbavili mrtvol těch německých vojáků, tak je házeli do Vltavy, do řeky. A my jsme viděli ty mrtvoly, nafouknuté, jak plují do Mělníka, pak do Labe - jsme je posílali do Německa. To si pamatuju, ty nafouknuté mrtvoly, jak plavou po té řece, směrem k Mělníku."
Pavel (dnes Paul) Ort se narodil 15. dubna 1936 v Praze. Jeho dědeček Jan Sonnevend byl předsedou starších československé Pravoslavné církve. Po atentátu na Heydricha to byl právě on, kdo navrhl kryptu kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze jako úkryt pro parašutisty Gabčíka, Kubiše a ostatní. Nacisté ho popravili 4. září 1942 na střelnici v pražských Kobylisích. Pavlova matka, Ludmila Ryšavá, se také zapojila do protinacistického odboje - dle výpovědí nosila ukrytým parašutistům jídlo a oblečení. Nacisté ji popravili spolu s její matkou Marií Sonnevendovou dne 24. října 1942 v KT Mauthausen. Pavlovi a jeho bratrům zachránila život skutečnost, že jeho rodiče byli již od roku 1939 rozvedeni a všechny tři děti byly svěřeny do péče otce MUDr. Miloslava Orta, prominentního pražského chirurga. Ten i přesto musel třikrát odhánět gestapo, které mělo o děti odbojářů zájem. Jakožto syn buržoazního elementu se Pavel obtížně dostával na gymnázium; nakonec se mu přes různé peripetie podařilo vystudovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde roku 1961 promoval. Následujícího roku se rozhodl emigrovat. Utekl ze zájezdu v Tunisku a po dlouhé anabázi skončil u vzdálených příbuzných ve Venezuele. Usadil se v New Yorku, kde se věnoval ortopedii a chirurgii. Působil jako profesor na NYU (New York University) a jako primář ortopedického oddělení Federální Veteránské Nemocnice na Manhattanu. Ještě před příjezdem do USA se coby lékař zúčastnil půlroční expedice v Amazonském pralese, která měla za úkol zmapovat hranici mezi Venezuelou a Brazílií. V roce 2021 žil Pavel Ort v New Yorku a chystal se přeložit své deníkové záznamy z výpravy po Amazonii z češtiny do angličtiny.
