„Na spartakiádě v roce 1955 jsem cvičila jako dorostenka. Když jsem byla starší, měli jsme cvičení v sokole a na další spartakiády jsme taky nacvičovali. Prostě když byl člověk zvyklý cvičit, tak chtěl cvičit i dál. Příklad bych mohla uvést Jarinu Žitnou. Jarina Žitná, náčelnice ČOS po roce 1990, taky cvičila na spartakiádách a skládala na ně skladby."
„ČOS myslíte Českou obec sokolskou?
„Ano, už po obnovení Sokola po roce 1990. Když jsem cvičila na spartakiádě, vnímala jsem to jako cvičení, na které jsem byla zvyklá. Ale na té poslední spartakiádě jsem to vnímala jako šílenou masovou propagaci komunismu. A taky jsem to těm ostatním říkala a asi jsem si u některých spolucvičenek udělala zle."
„Myslím si, že byl strach před sovětskými vojáky. Máme velký dvůr a Rusové se tam usídlili. V našem domku, který postavili moji rodiče v roce 1930, byli nahoře nájemníci. Ti měli jednu dceru ve věku mojí sestry, kolem patnácti, šestnácti let. Pak tam byli ještě v jedné místnosti další podnájemníci, kteří měli také dceru. Vím, že naši tato děvčata zavírali do pokoje, aby byla pod zámkem. Určitě se hrozně báli."
„Rok 1968. Rok 1968 byl strašnej. To bylo něco příšernýho, co se stalo. Já jsem byla zničenej člověk úplně. Já jsem vzala rádio, otevřela jsem okno dokořán a to rádio jsem tam pustila, jak ta Praha volala o pomoc. Že přijeli Rusové a že nás tady začali okupovat. Tak jsem to prožívala.“
„Já jsem tu druhou světovou válku vnímala hrozně moc, protože z těch rodičů a vůbec ze všeho cítíte veliké napětí. U nás to bylo tak, že tady vzadu na zahradě jsme měli vykopanou velikánskou jakoby jámu do země, kryt, a ten byl něčím přikrytý. A když pak byla, začínala revoluce, tak maminka nosila obrázky její maminky a jejího tatínka do toho krytu. A pekla štrúdl. A tam jsme se měli schovat, protože tady ta škola byla obsazená Němci. A tady dole ve sklepě bylo rádio a tam se poslouchalo. A já slyším pořád tu znělku, která šla z Prahy, a že Praha volá o pomoc. A tam jsme byli všichni v tom sklepě. A bylo to hrozně napjatý. Bylo to opravdu, člověk si to pamatuje dodnes.“
„Teď jsem koukala na tu televizi a říkám, co se děje, co se děje? No a dělo se. Dělo se, že na Národní třídě mlátili studenty. Potom na učilišti už jsem šla do práce. Na učilišti jsme šli s klukama stávkovat. Tenkrát tam učila i tahle moje dcera a i můj zeť, takže jsme tam byli celá rodina, pomalu. A šli jsme s klukama stávkovat. Takže jsme tady vlastně jakoby taky stávkovali a navenek dávali najevo, co se všechno děje. Pak jsme jezdili do Prahy na Václavský náměstí, který bylo naplněný do posledního místečka. Marta Kubišová zpívala, no všechno tak, jak to bylo, jak jste to slyšeli, na balkonu v Melantrichu. A zvonili jsme klíčema. Pak jsem byla i na tý velikánský demonstraci na Letný.“
Miloslava Pangrácová, za svobodna Trojanová, se narodila 21. května 1937 v Říčanech. Její rodina si zde v roce 1930 postavila dům, kde Miloslava žije dodnes (2024). Po osvobození v roce 1945 se u nich zdržovali sovětští. Už jako malé děvče cvičila v Sokole a roku 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu. Nejprve nemohla studovat, a nastoupila proto do práce, kolem roku 1962 začala dálkově studovat Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1970 dostala nabídku vstoupit do komunistické strany, ale odmítla. Věnovala se učitelské praxi a po revoluci založila rodinnou školu. Všesokolského sletu se zúčastnila i v roce 2018. V roce 2024 žila v Říčanech.