Галина Панкова Halyna Pankova

„Pamatuji si, že… To, co si pamatuji…, pamatuji si, že jsme šli na procházku do parku Jubilejní. Bratr tam byl se mnou. Byli jsme děti. Bylo velké teplo a pršelo. My jsme si v tom dešti stejně hráli. Pak jsme přišli domů. Rodiče byli velmi vystrašení. Přinutili nás, abychom se oba okamžitě osprchovali. ‚A tři dny nebudete chodit ven.‘ Ale nikdo nám neřekl, co se vlastně stalo. Až později jsme se dozvěděli, že tam, ano… Protože ve škole nás všechny shromáždili a řekli nám, že došlo ke katastrofě. A jak to často v Sovětském svazu bývalo, tak se konaly sbírky pro postižené děti. ‚Přineste z domova bonbony, uděláme balíčky. Přineste z domova alba, barevné tužky, možná nějaké hračky.‘“

„Shromáždili dvě skupiny [zdravotních] sester: ‚Tak! Je mezi námi soudružka, která není naší soudružkou. Musíš vysvětlit, proč nechceš [vstoupit do komsomolu].‘ Mám svůj důvod, nebudu to vysvětlovat, to je vše! A konec. Pokračovalo to takhle asi hodinu a půl. ‚Ať se vyjádří šéf jedné skupiny. Ať se vyjádří vedoucí druhé skupiny. Ať se vyjádří ještě kdosi, ať promluví ještě někdo jiný… Ať teď promluví vedoucí vaší skupiny.‘ „A ty jsi tam prostě seděla a mlčela?“ „Já jsem prostě stála u tabule… A oni… Každopádně to byly samé kecy a kecy. Schůze skončila. Pak o tom zjevně řekli mým rodičům. Přijela jsem domů. Táta mi samozřejmě udělal takovou scénu, že, nedej Bože… Že mu seberou stranický průkaz a ‚copak je pro tebe tak těžké do toho komsomolu vstoupit, ty pitomče? Zaplatíš dvě kopějky příspěvků a zapomeneš…‘. A konec. Tedy takový skandál na druhou. A pak to všechno skončilo. Nechali mě na pokoji.“ „Ale nedali ti internát?“ „Ano. Chci říct, že všechny holky (měly jsme skupinu zdravotních sester, byly tam jenom holky) byly na mé straně. Teda nikdo o tom nechtěl mluvit nahlas, všechny se bály, to ano. Ale ve smyslu toho, že když to všechno skončilo, tak mi nějak vyjádřily určitou podporu, říkaly: ‚Nenech se rozhodit‘ a tak… A pak odešla moje třídní učitelka, která tam pracovala. Dala výpověď. Přitom nějak bez vysvětlení důvodů, uprostřed roku. Pak se proslýchalo, že mě také podpořila. A proto jí vytvořili neúnosné podmínky.“

„Město žilo v jakémsi manuálním režimu. V tom smyslu, že obchody se otevíraly, když byli majitelé ochotni je otevřít nebo když byli lidé ochotni přijít do práce. Nedokážu říct, teď už si ani nevzpomínám, jak a kde jsme brali jídlo. Nejspíš to byl trh. Bylo to dost nepříjemné. Ale já jsem měla informace, že 5. července pravděpodobně dojde k osvobození. Měla jsem tu informaci od 30. června.“ „Vy jste v té době byli v kontaktu s armádou?“ „Ano.“ „Pomáhali jste jim tehdy tajně?“ „Ano.“ „Nebála ses?“ „Tehdy ne.“ „A kdy jsi dostala strach?“ „Po osvobození.“ „Když ti došlo, co jste riskovali?“ „Děsilo mě, že by se to mohlo opakovat. Nikdo se nechce vracet do atmosféry [násilí]. Kdo zažil násilí, nechce se tam vrátit. A když přemýšlíš o tom, že se můžeš znovu ocitnout v prostředí násilí, dostaneš strach, dojdou ti zdroje. Když se to děje poprvé, máš dostatek sil, snažíš se dělat věci, které ti pomohou. Ale když jsi ten příběh jednou prožil a vyšel z něj, stejně z něj vycházíš vyčerpaný; zdroje se vyčerpávají.“ „Když přišlo osvobození, měla jsi pocit, že se to všechno bude opakovat? Nebo ne?“ „Ano, měla jsem pocit jakési neustálé hrozby. Neexistuje bezpečné místo. Nikdy nejsi v bezpečí, je to 24/7.“

„Starostou byl [Hennadij] Kostjukov. Myslím, že pokud se nemýlím, tak ty ‚lidové milice‘ už se jmenovaly… jak? LOH [Lidové osvobozenecké hnutí] [ukrajinská zkratka „NOD“]. Chodili s visačkami ‚LOH‘ a požadovali, aby Kostjukov odstoupil z funkce starosty. Tak složil funkci. Pak, myslím, shromáždili všechny (jak úředníky, tak zastupitele, kteří zůstali) v KD Stavařů a vysvětlili jim, že teď tady bude lidová moc. A oni musejí složit přísahu a pracovat v souladu se zákony ‚DLR‘. Všichni to odmítli. <…> Tak [představitelé ‚DLR‘] žili nějakou dobu sami, bez státní správy. Pochopili ale, že si neporadí vůbec s ničím: ani s vodou, ani s ničím… Pak byl takový rozhovor o tom, že lidé se podle svých schopností, aby si zachovali životy, v obavě o svou bezpečnost, snaží [podporovat] nějak zajistit základní životní podporu města, ale bez kontaktu s příslušníky LOH. A nikdo si od nich [od LOH] nebude brát žádný plat, ani nebude podepisovat žádné přísahy, dokumenty a tak dále a tak podobně. Oni [představitelé oficiální městské správy] si v té době našli prostory a pracovali tam na všech těchto věcech [podpora života města].“ „Kdo byl tehdy úřadujícím starostou? Kdo řídil město z ukrajinských orgánů?“ „Nejdřív to byl [Andrij] Borsuk. A pak zavolal už z letadla a řekl, že odlétá do Mnichova.“ „Komu volal?“ „Andrijovi Viktoroviči Pankovovi.“ „Tvému manželovi?“ „Ano. A řekl, že odlétá z města a že se na Ukrajinu už nevrátí, že už sedí v letadle.“