Vlasta Parkanová

* 1951

  • „Když byly demonstrace v srpnu 1969, tak jsem byla tady na Václavském náměstí. Byla jsem tady i s jedním dá se říct spolužákem, on už ale novinařinu studoval a tehdy praktikoval v Zemědělských novinách, které měly tu budovu, která už asi dneska ani není. Myslím si, že ten rohový barák, co tam zbourali. Tam byla redakce Zemědělských novin.“ – „Myslím, že to byl roh Opletalky a Václaváku.“ – „Je to možné. Já nevím. No, já jsem byla tehdy po úrazu, měla jsem opravdu omezený pohyb levé nohy, protože ta noha byla pět měsíců v sádře a všechno tam odešlo. Byl to nerozum – chodit na ty demonstrace v takovémhle stavu, protože jakmile by se něco semlelo, tak já jsem neměla šanci se rychle vzdálit. A taky se jeden den toho semlelo, kdy shora od muzea jely jednak ty stříkačky, jak se to řekne, ta vodní děla, a do podchodu pouštěli plyn. Doufám, že si to pamatuju správně, anebo to hrozilo. My jsme potřebovali utéct a metro samozřejmě tehdy nebylo vybudované, ale byl tam už ten podchod. A ten vchod, který byl pro nás nejbližší, jak se dostat ven, byl do Jindřišské ulice. Zásluhou tohohle kolegy, spolužáka, kamaráda, který byl z těch Zemědělských novin, a ještě jednoho jeho spolužáka jsem se zachránila před tím sbíráním.“

  • „Už jsme bydlely s maminkou samy tam na Hlavní třídě, dneska je tam Hotel Palcát, to je asi takové místo, které si hodně lidí vybaví. Tam byla výstavba starých bytovek, tak tam jsme bydlely. Čili jsem to měla přímo buď z okna, nebo pod oknem. Takže tam jsme se srotili a čekali jsme, až přijedou. A potom, protože jsem byla v takové partě těch bouřliváků, ale kluků, tak jsem jim skoro nestačila, když jsme potom letěli za těmi tanky, a buď jsme po nich něco házeli, nebo jsme drželi za čtyři rohy československou vlajku. Tak to bylo vražedné tempo, to si vzpomínám, že jsem to pomalu nemohla uběhnout.“

  • „Jsem už asi od docela raného dětství cítila, že nevím, kam patřím. I v té širší rodině, v tom příbuzenstvu, že se furt cítím sama nebo prostě jiná. Strašně mně k tomu ukotvení pomáhala jednak muzika, a jednak Okresní knihovna Tábor, kde jsem byla naložená. Četla jsem strašně brzo. Vím, že mně vždycky říkali: ,Neseď doma, pořád tady ležíš v knížkách.' A to byl pro mě svět, který byl úžasný a strašně mě zformoval a strašně mi pomohl.“ – „Jak jste mluvila o tom pocitu jinakosti nebo osamělosti, čím to bylo dané? Že bylo málo dětí okolo vás?“ – „Ani ne. Ale já nevím, jak to říct.“ – „Nebyla jste společenská?“ – „Já myslím, že jsem do toho docela dorostla, ale ke všemu jsem se musela dostávat sama. Okolo mě vlastně nebyly ani děti, ani dospělí, kteří by mě víc stimulovali k tomu, po čem já jsem toužila, a to byly ty knihy, hudba a tohle všechno. Prostě ta touha po poznání a vymanění se z toho běžného každodenního koloběhu, to bylo něco, co jsem sdílela já. To by bývala asi sdílela moje maminka, kdyby neměla tolik starostí na sobě, ale jinak v rodině nikdo takový nebyl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.07.2024

    (audio)
    délka: 01:51:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na komunismu mi vadila jeho stupidita a nesvoboda

Vlasta Parkanová v roce 2024
Vlasta Parkanová v roce 2024
zdroj: Post Bellum

Vlasta Parkanová, rozená Trnovcová, se narodila 21. listopadu 1951 v Praze. Dětství prožila v Táboře s matkou a prarodiči. Od raného věku ji bavila hudba a literatura, která jí pomáhala ukotvit se ve společnosti, kde se cítila osamělá. V letech 1967–1970 studovala na táborském gymnáziu. V červenci roku 1968 si podala přihlášku do Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila v Táboře, kde následné dění zachycovala na fotoaparát. V Praze se účastnila demonstrací během prvního výročí okupace. V letech 1970–1975 studovala na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Poté pracovala jako podniková právnička na různých místech. Od ledna roku 1990 působila jako kooptovaná poslankyně. V prosinci roku 1991 se stala členkou Občanské demokratické aliance (ODA). Byla členkou komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk. V letech 1997–1998 zastávala funkci ministryně spravedlnosti. V letech 2007–2009 pak byla ministryní obrany. Roku 2024 žila v Sezimově Ústí.