Janis Pataridis

„A tak ty zbraně našli – vytáhli muže z vesnice a ti museli naši zeď zbourat a vytahovali všechny zbraně, co tam byly schované. Táta byl ještě v Řecku, schovával se, byl ilegální pracovník [komunistické] strany. Tak sebrali mámu... Ona máma byla někde mimo, já s bráchou jsme také nebyli doma. A oni řekli, že jestli se neukáže máma, že zastřelí mé dvě sestry, co tam byly. Strašili. Já byl v té době ještě malý kluk. Sebrali tehdy mámu a odvezli ji do Soluně. A byl soud. Ten pak odročili do okresního města, do Kilkisu. Tam jsme chodili se sestrou, jí bylo šestnáct – ta mě brala vždycky s sebou, aby mě viděla máma. Nebo abych viděl já mámu? Ale ona byla ve třetím patře na balkoně, viděla mě z ‚ověžení‘, mluvit jsme spolu ale ani nemohli, takové byly poměry. Potom jednoho dne tam starší sestra přišla, vězňové jí řekli, že ji odvezli na popraviště. Takže popravili mámu.“

„Byli jsme malí. V Unčíně jsme, ještě než přišli ostatní, měli ředitele domova. To byl zlatý člověk, skutečně. Měl takový vztah k dětem. Protože jsme neuměli česky, sešli jsme do nějaké místnosti a on ukazoval: ‚Tohle je židle‘, a napsal ‚židle‘ – jenomže my jsme neuměli psát. ‚A tohle je stůl, tohle je sklenice.‘ Taková obyčejná slova, abychom se to naučili. Opakoval je třeba xkrát, až jsme se je naučili. A já jsem v té době ‚a‘ nepsal takhle, ale takhle. Já jsem se třeba podepsal ‚Pataridis‘ – ‚a‘ takové, ‚t‘, ‚a‘. Byl to tak dobrý, trpělivý člověk. Mám hrozně dobré vzpomínky na lidi, kteří dělali u Červeného kříže. Většinou to byli pracovníci Červeného kříže určení pro řecké děti, aby se naučily češtinu. A takhle vyslovovat. Třeba ‚ř‘, to bylo pro nás: ‚rzzzzzz‘, ‚lzzzzz‘! Nebo ‚ž‘, ‚š‘. To jsme neuměli. Řečtina nic takového nezná, takové ty háčky a tak. Takže tak jsme postupně získávali nějaké znalosti. Ale moc jsme toho nechytili. Děti si z toho dělaly srandu někdy.“