"Narukoval jsem 29. října, nastoupili jsme jako branci do vlaku, projeli jsme Prahu. Dostali jsme se do Plzně, kde už na nás čekali. Ráno nás všechny ostříhali, bylo nás tam spousta vyjukaných. Tam bylo vidět, že se něco děje, byli jsme tam čerství, měli jsme takové besedy. Nějaký politruk nám něco vykládal a najednou druhý den tam už byl místo něj někdo jiný. Pořád jsme měli nějaké cvičení, poplachy, jak se máme rychle obléct, nastoupit na cvičiště. Neměli jsme rádio nic. Stačilo, aby nějaký vtipálek řekl: 'Jdeme na Čínu!' A my jsme tomu všichni věřili. Druhý rok už jsme se v tom naučili trochu chodit. Taky v kasárnách potom, když jsem byl druhý rok na tankovém praporu, byly pořád ruské delegace, člověk si na to pak nějak zvykl."
"Rok 1968, 21. srpen jsem zažil pod širákem u Hluboké nad Vltavou. Pod širákem spí člověk nalehko. Poznali jsme to akorát tak, že jsme slyšeli nějaký hukot, nevěděli jsme, co se děje. Ráno jsme se vyhrabali a spíš nás probudilo slunko. Viděli jsme, že u benzínky je hrozná fronta aut, říkali jsme si, že někomu řekneme, ať nás vezme na Prahu. Nikdo se s námi nechtěl bavit, byli jsme navíc oblečení jako vojáci, trampsky. Přišli jsme na nádraží do Hluboké nad Vltavou, že si dáme v bufetu něco na jídlo. Ptali jsme se, jestli jede něco na Prahu, byli jsme absolutně blbí, neměli jsme rádio, nic. Servírka nám přinesla guláš a asi osm knedlíků. Říkali jsme, že to ani nesníme. Odpověděla: ‚Když jedete na Prahu, tak se pořádně najezte'. Měli jsme pochopit, co se děje, ale pochopili jsme to až ve vlaku, když jsme potom vystupovali někde v Praze na nějakém malém nádraží. Tam už byly tanky. Ještě jsme se nějakým způsobem dostali do centra Prahy k rozhlasu, ale tam už byl jenom nepořádek, otočené auta, barikády, vyvrácené lípy...Pochopil jsem to, až když jsem se vrátil domů."
„Dědeček byl legionář v Rusku. Vykládal nám, vzpomínám si, že jako malý kluk jsem ho obdivoval. Na pravé ruce měl velikánskou jizvu a říkal nám, že aby se dostal do zajetí, musel si prostřelit ruku, což pro nás jako děti bylo velice zajímavé. Dostal se tam. U dědečka bylo trochu problematické, nikdy jsme nevěděli, čím byl vyučen, co dělal, protože uměl všechno. Dokonce psal nějaké paměti, jak se dostal z Vladivostoku zpátky do Československa na lodi. Ty paměti jsem nikdy nenašel."
„A jak to bylo? No tak za prvý my jsme byli určitým způsobem jako výjimka v naší společnosti. Myslím socialistickou společnost. Takže ty výjimky vždycky měly nějaký problémy. Protože všichni chodili do práce a podle těch lidí, co chodili do práce, tak my jsme nechodili nikam, protože jsme většinou byli doma. A museli jsme si teda sehnat práci, udělat práci, prodat práci. A to se dělalo přes podnik Českého fondu výtvarného umění, který se jmenoval Dílo, ti nás prakticky zastřešovali."
„První rok po jednadvacátým srpnu nás dali jako poddůstojníky nebo... Protože já jsem měl akorát jednu pecku jako svobodník... Nás dali jako policejní hlídku, takže chodila policejní hlídka plus dva vojáci. A chodili jsme po Plzni a hlídali jsme borskou věznici a tak, protože lidi se samozřejmě bouřili. Takže to bylo dost nepříjemný. Když bylo třeba v noci chladno, tak my jsme třeba vlezli do hospody, abysme se zahřáli, a ti chlapi s těma půllitrama se nás začli ptát: ,A ty bys po nás střílel?´ Nebo... Bylo to velice nepříjemný, protože my jsme nevěděli prakticky nic, co se děje. My jsme neměli rádia nebo něco takového. Na televizi jsme se třeba vůbec nesměli dívat. Takže člověk byl takový jako vyděšený ze všeho."
Luděk Pavézka se narodil 10. prosince 1949 v Bruntále Antonínovi a Zdence Pavézkovým jako nejmladší ze tří dětí. Matka pracovala jako prodavačka, otec jako malíř a natěrač. Vyrůstal v Karlovicích, vyučil se soustružníkem. Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy v říjnu roku 1968 narukoval na vojnu do Plzně. Na první výročí okupace museli jako Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti (PS VB) obcházet s policejními hlídkami Plzeň. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a ve studiu designu pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze na katedře designu v Gottwaldově. Učili ho profesoři Zdeněk Kovář a František Crhák. Studium ukončil v roce 1981. Od tohoto roku pracuje v oboru na volné noze. Do roku 2003 vlastnil reklamní agenturu, později založil Art galerii Pension v Karlovicích a Art galerii ve Zlíně. Je zakládajícím členem a prvním prezidentem Asociace designerů Moravy a zakládajícím členem Unie výtvarných umělců České republiky. Za svou práci byl mnohokrát oceněn, mimo jiné zlatou medailí Welding 1988 a Křišťálovým jehlanem za vynikající design v roce 1991. S první manželkou Marií vychovali dva syny, jeden z nich pracuje jako designér. V roce 2020 žil v Ludkovicích u Luhačovic.
