„Já jsem v té [Schafferově] Černé komedii nehrál, ale najednou [zazvonil] telefon, že se něco děje, [tak] jsme svolali schůzi činohry. Pamatuji si to, jako [by to bylo] dnes. Bylo to nahoře ve zkušebně v Komorním divadle. Tam se o tom povídalo a dalo se hlasovat, jestli máme stávkovat. Hlasovalo se a já jsem bohužel tenkrát nezavřel oči, takže vím, kdo hlasoval pro a kdo hlasoval proti. To pro nebylo zdaleka jednoznačné. To pro převážilo, ale velmi těsně. Dodnes si člověk nerad pamatuje, kdo byl proti. A zvláštní věc je, že z některých těch lidí, kteří byli tenkrát proti, se pak stali vášniví revolucionáři. Ale až když už bylo všechno jasné. Takže se to odhlasovalo. Byl večer a [když] lidé přišli na tu premiéru, tak jsme [jako] celý soubor [vystoupili] před oponu. Ti, co tam hráli, i ti, co tam nehráli. [Pak] jsem přečetl takové prohlášení, [ve kterém] byly [i] ostré výrazy jako ‚dosti politické zvůle'. To se přečetlo [a] pak se zpívala hymna. A zase jsme dali hlasovat divákům, jestli ještě chtějí zhlédnout tu premiéru, nebo jestli už teď hned začneme stávku. Oni chtěli, když už tam přišli, [tu hru] vidět. Tak se to odehrálo a od druhého dne už jsme byli ve stávce. A teprve pak se jelo na školy, protože ti vysokoškoláci na kolejích to nevěděli, [a tak] jsme jeli do studentské menzy. Tak jsme jim to tam vyprávěli a oni se samozřejmě okamžitě přidali. Takže se to rozjelo na plné pecky.“
„To jsem byl v Praze. A najednou přišli nějací pánové [a prý]: ‚Pojďte s námi.' Tak jsme šli do té Bartolomějské. Tak jsme tam seděli a povídali a povídali. [Ve stylu]: ‚Jak se máte, co děláte...' Kladli takové přiblblé otázky. ‚A co váš tatínek, strýček a všichni…' Seděl jsem tam asi dvě hodiny a vůbec z toho nevyplynulo, proč tam jsem. Ani po mně nic nechtěli. Ptali se v podstatě na blbiny. A pak nevím, co mě to napadlo, [když] se ptali na ty příbuzné, tak jsem říkal, že mám toho strýčka, to je Jiří Pavlovský, a pak mám ještě jednoho strýčka a ten je teď vyslancem ve Finsku. A oni řekli: ‚Ano?' A já: ‚Jistě.' A tak to všechno skončilo a já šel z té Bartolomějské pěšky domů. Monika [tehdy] bydlela v Dřevné ulici u Palackého mostu a v tom domě bylo finské vyslanectví. A já jsem šel a za mnou šel chlap. A viděl, že zacházím do domu toho finského vyslanectví. Já jsem je musel strašně zblbnout, když jsem jim řekl, že můj strýc je tam vyslancem a pak jsem [vlastně] šel na finskou ambasádu. On tam ale opravdu nějaký Pavlovský byl, ale to nebyla vůbec žádná přízeň! To byla shoda jmen. Vůbec nevím, co mě to napadlo, že si z nich udělám srandu, tak jsem to tam plácnul. A pak jsem to [ještě] utvrdil tím, že jsem nevěda vstoupil do domu, kde je finské vyslanectví.“
„Velitel toho prvního sledu se jmenoval generál Pavlovskij. A my jsme tam vzali radiovůz a já jsem [na]psal takové prohlášení. Byl tam jeden Rusín, absolvent [vysoké školy], který to simultánně tlumočil do ruštiny. A ta vysílačka byla tak strašně silná, že když tam ti Rusáci měli puštěné nějaké tranzistoráky, tak se jim to do toho vloudilo. Takže oni poslouchali to naše prohlášení, [kde] jsme je vyzývali, ať odejdou. Takže se tam najednou rozjeli – jezdili s obrněným auťákem a hledali, kde [je] "radiostancia" a honili nás po celém letišti. [A] to[hle] byla taková moje válka. Nenašli nás. My jsme potom ujeli z letiště pryč, takže jsme se možná vyhnuli velmi nepříjemné situaci, kdyby to do nás našili.“
„A jednoho krásného dne jsem zase spal doma. Najednou [zazvonil] telefon. A ten tchán, co dělal ve Škodovce, povídal: ‚Pavle, seber se a jeď honem do kasáren, jsou tady Rusáci.' On byl takový žertéř, tak jsem si říkal: ‚To je dobrý fór, takhle mě budí…' Nicméně jsem pustil rádio a tam už byly zprávy. Tak jsem si říkal: ‚Ježíšimarjá.' Tak jsem honem letěl na autobus. [Ten] jezdil až takhle úplně nahoru, to bylo hezké. [Na ceduli ale] bylo [napsané] tajemné jméno Bohuntie a i na jízdním řádu byla napsaná stanice Bohuntie – zničehonic tady v Čechách. Ale [jak se ukázalo, ten název] Bohuntie byl krycím názvem [pro] letiště. Takže když jsem byl voják, autobus zajížděl až do těch kasáren. Tak jsem tam přijel a tam byl velký pofírunk. To byly ohromné zážitky. Protože když to všechno vypuklo, tak [se] tam ti letci a [jejich velitelé] chovali velice statečně. Příkladně tam z ranvejí vytrhali všechno osvětlení, takže nešlo osvětlovat přistávací plochy. Všechno sabotovali. A ti Rusáci tam přistávali s těmi obrovskými Antonovy mezi dva nákladní auťáky. Ta rozsvítila světla a oni tam sedali s těmi obrovskými letadly. Naši piloti je nesnášeli, ale zase ocenili, že jsou to tedy machři, že s tím dokázali přistát. A to byl ten první sled. Ti nevěděli, kde jsou. Oni sem tenkrát jeli odněkud z Pobaltí, kde zřejmě také potlačovali nějaké nepokoje. Byli to otrhaní kluci, chudáci. Neměli zásobování, neměli nic. Prostě ošoupaní, divní, bezprizorní.“
Já jsem všude každému řekl, co si myslím. Byla to taková moje válka
Pavel Pavlovský se narodil 11. prosince 1944 v Praze do středostavovské rodiny. Vystudoval jedenáctiletou střední školu, po níž byl roku 1962 přijat na DAMU. Už při studiích statoval po boku velkých bardů mimo jiné v Národním divadle. Roku 1966 nastoupil do angažmá do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Od roku 1966 taktéž absolvoval dvouletou vojenskou službu. První rok strávil u Armádního uměleckého souboru v Praze, druhý na letišti v Líních, přičemž mohl hrát divadlo. V té době už byl poprvé ženat. Na letišti v Líních zažil roku 1968 přílet letadel okupačních vojsk. V témže roce si zahrál ve slavném filmu Všichni dobří rodáci. Ochutnal svobodné divadelní prostředí šedesátých let, ale i pachuť budovatelských her. V Plzni i v Praze byl několikrát vyslýchán StB, nabídku na dodávání informací z uměleckých kruhů ale jednoznačně odmítl. Po letech zjistil, že se jeho jméno ocitlo na seznamu osob určených k ekonomické likvidaci v rámci akce Norbert. Od roku 1971 do roku 1972 působil v Divadle Za branou, poté po dobu deseti let opět v angažmá v Divadle J. K. Tyla. V roce 1974 se podruhé oženil, a to s herečkou Monikou Švábovou. Od roku 1982 do roku 1989 se herecky uplatnil v pražském Realistickém divadle, po jehož zániku se opět a natrvalo vrátil do Plzně. Den po brutálním potlačení studentské demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 přečetl v Komorním divadle zásadní prohlášení odsuzující policejní zásah a vybízející ke stávce. Od prvních dnů stávky pracoval jako předseda stávkového výboru a moderoval diskuzní večery s diváky. Roku 1992 byl zvolen šéfem činohry Divadla J. K. Tyla. V roce 1993 obdržel jako první v historii Cenu Thálie, za své divadelní role byl mimo jiné dvakrát vyznamenán Cenou Českého literárního fondu. Vytvořil kolem 150 rolí. Významná je rovněž jeho filmografie i spolupráce s rozhlasem. Roku 2011 získal Historickou pečeť města Plzně a v roce 2014 vstoupil do Dvorany slávy Plzeňského kraje. Spolu se svou manželkou, se kterou má dva syny, vytvořil řadu osudových rolí na jevišti i v životě.