Přemysl Pekárek

„Nastoupil jsem jako sedmnáctiletý kluk, jako takové ucho, do ražby chodeb na Trojici. A tam jsem měl první vysokou školu. Protože v tom předku pracovali cizinečtí legionáři, angličtí letci nebo třeba vysokoškolský profesor Kocourek z Brna. Já, sedmnáctiletý kluk, jsem s takovými muži dělal šulky ze slin na ucpávání vývrtů po dynamitu. A po x letech jsem dělal v předku s panem Vladimírem Maděrou, to byl vysoký důstojník u anglického letectva, a jak vyprávěl, zúčastnil se i příprav atentátu na Heydricha ve Skotsku. Bolšani ho preventivně zavřeli, po několika letech kriminálu ho pustili, a to byl můj pomocník! Dalším anglickým letcem, se kterým jsem dělal, byl třeba Josefa Ščerba. Když byla chvilka volna, tak vzpomínali, co dělali a prožili. Byli to velice slušní, vzdělaní, pracovití a zkušení lidé a mám na ně ty nejlepší vzpomínky.“

„Pro naši rodinu to byla rakovina. Zhatili všechny naše cíle. Nechtěl jsem být nikdy havířem, chtěl jsem něco úplně jiného. Ale nejde jen o mě. Vyhazovy ze zaměstnání jsem zažil já, brácha i táta. Členové rodiny trpěli v kriminále, třeba bratranec Olda a jeho žena. Negativně ovlivnili celou rodinu. Myslím si, že být komunistou je diagnóza.“