Maria Pekařová

„Vzpomínám si, když už jsem chodila do školy, do Černých polí. To bylo na kopci a Husovice byly pod tím kopcem. Takže se zeptali, když bude nálet, protože to se vždycky hlásilo, to už řešili v rádiu. Když přelítávala letadla, směrem od Vídně, tak Vídeň hlásila, že se blíží nějaká ta letadla, a vždycky začlo kukat. Kukačka kukala ,kuku kuku‘, to znamenalo, že se blíží nějaký nálet. A takže oni v té škole to rádio asi taky sledovali. My jsme měli doma taky rádio. Otec si ho udělal sám doma na koleni. A tak oni se nás zeptali, protože tenkrát spadla na starém Brně bomba do té školy. A tam všecka ta děcka zůstala ve sklepě, zadušená. A byli tam všichni, celá ta škola tam zařvala. A oni se teda ptali, měli jsme donést do školy napsané, jestli máme, když bude nálet, jít domů, nebo jestli máme zůstat ve sklepě. A naši mně napsali, že mám jet domů.“

„Já jsem chytla úplavici a už bych to byla nepřežila. Byly to hrozné podmínky, těžko se to líčí. Teta nám ale řekla, že se o nás postará, takže naše maminka napsala dopis, v těch Pohořelicích. Maminka podepsala, že se nás jakoby zříká, že nás posílá k tetě a že nás může vychovávat v českém duchu. ‚Milá Miminko, nezlobte se, že vám děti posílám, ale na národním výboru řekli, že když děti adoptujete a v tom smyslu vychováte, mohou u vás být. Útrapy této cesty do Pohořelic děti velmi unavily. Malá pořád plakala, abyste si pro ni už brzy přišla. Je ještě malá na tak dlouhou cestu a útrapy. Mohla by z toho mít smrt.‘ Tak toto s námi poslala... (A to vás vlastně zachránilo...) No tak... ona se nás zřekla. Ona říkala potom, že když přišla na tu hranici, že tam byla cedule, že už se nesmí vrátit zpátky. A když si člověk uvědomí, že tam nechá své děti, které miluje, a že už je snad nikdy neuvidí, to bylo hrozný.“

„Ještě mezi tím mi sám vykládal, že musel jít kus pěšky, že třeba tam zrovna nic nejelo, takže šli a šli, a on už nemohl, protože byl nemocný a nemohl. Měl kamaráda, a ten kamarád říká: ,Nesmíš sedat!‘. Když někdo spadl, tak ho zastřelili a nechali ho ležet na místě. Tak on ho podepřel a vzal mu jeho zavazadlo, pomáhal mu. Takže mu vlastně zachránil jeho život, že on nepadl a že potom teda se dostal dodatečně do toho vlaku, který posílali zpátky, jako k nám. Takže on skoro v prázdném vlaku jel a on teda tam znal. Oni chodili hodně na výlety, takže znal brněnské okolí. A když byli v Obřanech nebo tam někde, takže už viděl, že vlastně jsme u Brna, že ten vlak tam stál. Bylo brzo ráno, kolem čtvrté hodiny a on z toho vlaku vyskočil a letěl jako do Husovic.“

„Bylo hrozné horko. Měli jsme hroznou žízeň, a nebylo žádné pití. Když jsme přišli do Rajhradu, to už bylo druhý den, volali jsme tam na nějakou paní, která byla v předzahrádce a dívala se, aby nám dala vodu. Vzala kýbl a donesla ten kýbl s vodou a postavila ho na kraj silnice. My už jsme si chystali hrníčky, měli jsme takové plecháčky, abychom si mohli nabrat, a přišel ten kluk (dozorce) a řekl: ‚To není pro Němce!‘ A kopl a převrátil ten kýbl. To bylo hrozné. Když má někdo žízeň, a nemůže se napít. Pak začalo pršet a já jsem ty kapky lízala z ruky, jak jsem měla tu hroznou žízeň.“

„Maminka byla ráda, když jsem neviděla, když se někde něco škaredého dělo. Vždycky mě tak k sobě přitiskla, abych já nekoukala, neviděla nic. Ona mě chránila, no. Když už třeba ta paní nemohla, tak ji začali mlátit, že musí jít, že nesmí zůstat stát. Tam jako ještě jakž takž. Nebo ty staré babky, když měly třeba něco v kabele a nemohly to unést, tak to odkládaly už bokem, protože to nemohly unést. Tam byly hromady, věci odkládané od těch lidí, co byli staří a nemohli unést to, co si brali s sebou. Nejnutnější věci si třeba brali. A potom ještě pak za Brnem, tam potom už ta stará paní jednou padla, už nemohla. Klečela na zemi a se semknutýma rukama prosila toho mladého kluka, aby ji nechal odpočinout, že ona už nemůže. A on vzal tu pušku a tou pažbou ji plnou silou praštil po hlavě. Ona se svalila. Dál nevím, protože maminka mě táhla pryč.“