Josef Pelnař

„Ne, vůbec jsem netušil, nebo si to [postupné vysídlení vesnice] vůbec nechtěl připustit, nevím. V tu dobu se to tu začalo rozvíjet, možná i v těch jiných českých vesnicích, a pak začaly rodiny odcházet jinam. Taky jsem si říkal, že to tu zachráním a nikdy nepůjdu z Bígru pryč, ale bohužel, takhle to muselo být. Jakmile přijdou děti a je potřeba škola, tak to muselo jednou nastat. V tu dobu, ta devadesátá léta, myslím, že tu nouze o nic nebyla. Naopak, lidi měli všechno. Ti, co měli nějaký příjem, tak si mohli všechno dovolit koupit. Samozřejmě se začaly nakupovat televize, jakmile byla možnost. Televize, ledničky, pračky. Ale tím pádem začaly v domácnostech ubývat kravičky, vozy, začaly přibývat traktůrky. A takhle to začalo postupně mizet.“

„V prosinci [1989], já už nevím přesně, ale zrovna ten pád [komunistického režimu v Rumunsku], když to začalo v Temešváru a pak v Bukurešti, tak my byli zrovna tady v Bígru a sledovali to v televizi. Věděli jsme, že se něco děje. Pořád jsme byli nadšení, ale nedávali jsme nic najevo, nevěděli jsme, kdo přijde do vesnice. Věděli jsme, co se děje, že Ceausescu… už asi bude pád toho režimu. Rodiče nás na to upozorňovali, protože můžou přijít, můžou nás zavřít. A pak, když bylo po pádu, šli jsme do Rešic, kde jsme viděli budovy, jak se střílelo kolem policie, stěny, okna rozbitá. Tatínkové šli s námi, taky se báli. Nechali nás v internátu. Šli nás doprovodit, taky nevěděli, co bude v Rešicích.“