Sergio Perodín

* 1956

  • „Byl jsem pronásledován Státní bezpečností, cítil jsem se šikanován a rozhodl jsem se vydat se do Spojených států. Vyrazili jsme na remolkéru 13 de Marzo. Státní bezpečnost nás však odhalila, aniž bychom o tom věděli a připravila útok proti nám. Když jsme opouštěli pobřeží Kuby, tvrdě na nás zaútočili tři plavidla kubánské vlády, které na nás stříkali velmi silné proudy vody a zabili tak několik osob ještě v Havanské zátoce. Pak nás obklíčili a tlačili nás směrem od kubánského pobřeží, kde už nebyla vidět pevnina. Tam zaútočili a potopili přívoz 13 de marzo. Naráželi do nás ze všech stran, až loď rozlomili vejpůl. Jedna z těch lodí, které na nás útočili na nás najela a potopila nás. Přívoz šel ke dnu a mnoho z nás se už nemohlo dostat na hladinu. Předpokládám, že při tom útoku se společně s přívozem utopilo takových 30 až 40 osob, které se nemohli dostat z lodi.

  • „Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych se vrátil na Kubu, to opravdu nikdy. Mám tam celou svou rodinu, sourozence, matku, všichni žijí na Kubě. Ale ne... Vrátit se na Kubu, to mě v životě nenapadlo, moc mi ublížili.“

  • „Uběhlo několik dní, a potom při jedné příležitosti se vládce ostrova Fidel Castro znovu vyjádřil na účet nás, kteří jsme plánovali útěk. Tehdy řekl... a to už měl o nás více informací, vypadalo to, že Státní bezpečnost už o nás věděla více. Podali zprávu Fidelu Castrovi o tom, že na lodi pocestuje mnoho dětí. A on řekl, že jeho rozkaz zněl tak, že mají být zneškodněni úplně všichni, a že ho nezajímají ani děti, ani nikdo jiný a ta loď nesmí odplout. Takže to byl ten hlavní rozkaz, který měl za důsledek to, že ti vrazi, kteří na nás byli posláni, na nás zaútočili tak násilně a zabili tolik lidí. Bylo tam zavražděno 37 osob.“

  • „Později nás převezli… to už bylo asi sedm hodin večer… převezli nás na stanici Státní bezpečnosti Villa Marista, kde jsme zůstali zavření, aniž bychom spatřili denní světlo, pod velkým tlakem…. byl jsem tam měsíc a po tu dobu jsem neviděl slunce. Často nás brali na výslechy, každé dva až tři dny nás vyslýchali a pak jsme šli zase do cel. Vydržel jsem takto měsíc. Poté nás shromáždili a po jednom nám sdělili, že nás pošlou domů, kde budeme očekávat soud. Byli jsme obviněni z vraždy. Vrazi nás obviňovali z vraždění. Takže takto nás odvezli do našich domovů. Já jsem s pomocí několika přátel postavil plavidlo, takový vor, a utekl jsem z ostrova takových šest nebo sedm dní po propuštění z vězení. Americká pobřežní hlídka mě zaměřila a odvezla mě na základnu Guantánamo, kde jsem byl strávil asi pět měsíců, až jsem docílil toho, aby mě pustili do Spojených států.“

  • „Naše loď se potopila, ale nám se podařilo vyplavat na hladinu… bylo nás takových dvacet, třicet osob. Ty tři vládní plavidla kolem nás kroužila ve vodním víru a vytvářely obrovské vlnobití za účelem zneškodnit ty z nás, kteří jsme se drželi na hladině. Zabili tam několik lidí. Mezi nimi byli i moje manželka a starší syn. Některým z nás se podařilo přestát ve vodě tu strašnou agresi, která trvala takových čtyřicet nebo padesát minut. Ti vrazi se poté rozhodli zastavit útok a začali vytahovat z vody ty, kteří přežili. Naložili nás na své lodě a opustili to místo. Nevěděli jsme, kde se nacházíme. Nikde nebylo vidět pobřeží. Drželi nás od pěti hodin ráno do půl jedenácté. Nakonec nás přivezli na pobřeží, kde už na nás čekali vojáci. Zavřeli nás do cel a zpovídali nás. Zavezli nás na stanici kubánské Státní bezpečnosti. Když jsme dorazili na ten břeh… byla to vojenské základna a dovezli nás tam na několika lodích. V tu chvíli jsme nevěděli, kolik osob tam zahynulo, přijeli jsme totiž na třech nebo čtyřech plavidlech, které nás vylovily z vody. Při výstupu z lodi jsem se zeptal generála, který tam čekal na přeživší, jednalo se totiž o akci pod vojenským dohledem, ptal jsem se po své rodině. Odpověď, kterou mi dal ten vrah, zněla, že ti, kteří nebyli dopraveni na břeh na těch lodích, byli sežráni žraloky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, USA, 17.04.2018

    (audio)
    délka: 48:47
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I wouldn’t even remotely think about returning to Cuba, as they have hurt me so much

Sergio Perodín
Sergio Perodín
zdroj: Post Bellum

Sergio Perodín was born in 1956. He comes from a family of humble workers. He also had a life as a worker in the Cuban Transportation Company, in the employees’ food section. It was at the beginning of the 1990s, when he began to feel pressure from State Security, which was suspecting that he was collaborating with Human Rights Organizations, and for this reason, they began to persecute him. As all this kind of accusations was completely false and Sergio Perodín did not feel comfortable under constant surveillance, he decided to plan an attempt to leave Cuba through the sea. Thanks to his friends he became part of a group of several people who began to meet with the intention of embarking on a ship and leaving to the United States. The boat that was chosen for that purpose was the Tugboat March 13. Once the preparations were finished, the third attempt to embark went well and the 72 people went to the sea, including Sergio Perodín with his wife and their two children, who were by then seven and eleven years old. However, the State Security had managed to infiltrate the group and it turned out as one of the worst attacks by the Cuban authorities against the Cuban people. The March 13 Tugboat was attacked by firefighting boats, which fired strong jets of water, causing damage to the vessel. Subsequently, the March 13 Tugboat was surrounded by three government boats, which sank it, leaving dozens of people drowned in the sea, including several children, while one of them was their eldest son. Also, the wife of Sergio Perodín died when his ship sank. Sergio Perodín managed to save his youngest son. Once picked up from the sea, they were transferred to a prison and after a little more than a month they put him under surveillance in house arrest. Sergio Perodín tried to escape once again, this time on a raft that was located by the US Coast Guard, after which he and his youngest son spent five months at the Guantánamo base. After five months, they were finally able to go to the United States, where Sergio Perodín managed to establish a new family and live a life far from the island that caused him so much pain.