Já jsem měla z náletů vždycky hrůzu
Helena Pešková, dívčím jménem Rolencová, se narodila 11. července 1934 v Plzni Anně Rolencové, rozené Fritschové, a Aloisu Rolencovi. Tatínek pracoval v železářství, maminka se starala o domácnost. Oba byli činní v katolické sportovní organizaci Orel. Helena Pešková za války zažila nálety spojeneckých letadel. S maminkou a dvěma sestrami vždy utíkala do krytu a bála se o život tatínka, který tou dobou pracoval v železářství Macho a Turek. S velkou radostí vítali 6. května 1945 v Plzni americké vojáky 16. obrněné divize. Helenin dědeček Václav Fritsch, který byl původem Němec, nebyl kvůli své oblibě mezi místními po válce odsunut. Květinářství, ve kterém chtěla pracovat, strýčkovi sebrali komunisté, a tak se šla v roce 1949 učit do Škodovky elektromechaničkou, po vyučení zde i pracovala. Dne 1. června 1953 s dalšími stávkovala v továrně v Plzni-Doudlevcích proti měnové reformě. Dne 2. srpna 1961 se provdala za Václava Peška, který předtím ze svých mladických ideálů vstoupil do Komunistické strany Československa a z ryze praktických důvodů v ní zůstal i po srpnové okupaci v roce 1968. Helena Pešková odjela v roce 1962 s půlroční dcerou Helenou za manželem do Indie, řídil tam stavbu metalurgického závodu. Strávila tam dva a půl roku. V Československu pak nemohla sehnat práci, a tak zůstala deset let doma s dcerou. Poté pracovala až do důchodu opět ve Škodovce. S manželem, který nastoupil do oddělení válcoven, často jezdívali na zájezdy od Škodovky do Sovětského svazu. V době natáčení (2023) žila v Plzni.