Helena Pešková

„My jsme [je] vítali, mávali… Teď oni nám shazovali takové ty jejich balené svačinky. To my jsme vůbec neznali. Ono tam bylo všechno možné. Teď my jsme už poznali, která ta svačinka je lepší. My [jsme jim] mávali a oni nám to shazovali na zem. To jsme si užili. A kolikpak jich tam tak u nás bylo? Já nevím, asi kolem deseti Američanů. Chodili takhle do nějakých těch bytů... A velel jim takový mladý chlapec, my jsme mu říkali ‚Černoušek‘, on byl černý, bylo mu dvacet let. A to byla ta šestnáctá divize.“

„Pod Záhorskem ta ulice vedla… Tam byl takový velikánský zatravněný vršíček a tam chodili Plzeňáci. V zimě se tam sáňkovalo. Nahoře byla pole a tam si pak Němci postavili ty kanony. My jsme jim říkali ‚flaky‘. A to bylo právě to hrozné, protože jak přišel nálet, tak oni hned začali střílet. Když přišel hlášený nálet na Škodovku, tak… Já jsem měla vždycky z těch náletů hrůzu… Ještě jsem říkala: ‚No, oni snad nepřiletí.‘ A přišel den, [bylo] ráno a zrovna krásně [svítilo] sluníčko… A najednou už jak letěla ta letadla, ty svazy takhle nad námi, tak jsem říkala: ‚A jé, už to začíná.‘ Oni vlastně houkali nejdřív přípravu a pak nálet. A tady to šlo za sebou: příprava, nálet, a už to začalo. Oni nejdřív chtěli umlčet ty flaky, ty kanony, tak to víte, teď my v tom krytu… To jste úplně slyšela, jak ta letadla jdou k té zemi, a teď padaly ty bomby… To bylo něco hrozného, na to nemůžu vůbec v životě zapomenout. No, a pak [ta letadla] odlétla a letěla na tu Škodovku. Pak jsme vyšli z baráku a to byla hrozná spoušť.“