Ing. Arch. Josef Pleskot

„Přišel jsem na to místo, kde k tomu střetu došlo, a tam už opravdu nebylo vůbec nic, jenom jsem potkával řadu zoufajících, plačících, někdy i třeba nějak zkrvavených... pamatuji si na ty tváře... pak jsem se s nimi potkal třeba i v metru, když jsem odjížděl domů... zoufalých lidí, ale na Národní třídě už nebylo nic. Nebo v tom místě už nebylo nic. Jenom pár poházených nějakých zátarasů a nějakých předmětů, to už si přesně nevybavuju. Ale pamatuju si na jeden moment, který mně tedy utkvěl v hlavě, a to úplně na celý život, jako zkušenost z té demonstrace. Nebo ty momenty byly dva. Jednak, na tom Albertově jsem se necítil úplně tak jako mezi svými. Já jsem tam předpokládal v tom davu trošku vlídnější atmosféru, ale já jsem kolem sebe evidoval dost divných lidí, a pak teprve jsem si pospojoval, že to možná nebyli úplně ty lidi, kteří tam přišli ze stejných důvodů, jako jsem tam přišel já se svým kolegou z práce a se svou kolegyní z práce. Prostě byli to jiný lidi a zdálo se mi prostě, že to byli nasazený, který nás nějakým způsobem třeba… nebo kontrolovali tu situaci. A potom druhá zkušenost přímo z té Národní třídy, když jsme tam stáli v tom sevření, hlava na hlavě nebo tělo na těle, tak se stalo, že z jednoho z těch činžovních paláců, které obklopují Národní třídu, tak z balkónu, z posledního patra, jsem úplně periferně zahlédl pohyb a uviděl jsem tam paní, která do toho davu, který byl pod ní, vychrstla vědro vody. A já jsem si tehdy nějak uvědomil, že možná nastává nějaká změna, možná se blýská na lepší časy, ale bude mezi námi pořád hodně takových, kteří budou vylévat vědra vody do toho, řekněme, začínajícího... do těch planoucích jiskérek.“

„Po době, kdy vlastně promýšlím všechny ty věci a už úplně svobodně, tak si říkám, že byli architekti dobří a špatní. A těch dobrých architektů bylo hodně. Jen pracovali ve špatné době, ale přesto dokázali postavit věci, před kterými dneska i mladá generace stojí s údivem. Jako je třeba budova Federálního shromáždění od Karla Pragera, jako je nedávno zbouraná budova Transgasu – a všechno to vznikalo v době velké nesvobody. Já vždycky říkám, nebo často říkám, teď v poslední době, ti architekti, kteří tenkrát v té době nesvobody tvořili, tak ale studovali v době úplné svobody. A u nás je to, nebo v mé generaci je to úplně jinak. My jsme studovali v době úplné nesvobody a tvoříme v době úplné svobody. Kdo na tom vlastně byl líp? No, těžká otázka. Prostě, ti architekti, Karel Hubáček, Karel Prager, spousta dalších skvělých architektů, Jan Šrámek, Šrámková, Bočan, Masák… nevím, nechci teď jmenovat úplně všechny, abych na nikoho nezapomněl, protože by to bylo nespravedlivé, ale vlastně dokázali v té době vytvářet skvělé věci a možná, že ani my třeba tak dobré věci nevytváříme. V té době svobody.“