Helena Pletichová

* 1948

  • „Další týden tedy přišel domů, to byl takový ten blázinec, takže že měl být na nějaké vojenské katedře, tak to bylo jedno. A teď přinesl letáky, takové štosy, a povídá: ,Mami, já nechci, aby to táta viděl. Pomohla bys mi rozvážet ty letáky?‘ Já povídám: ,Ty blázne, vždyť když nás chytnou policajti, víš, co to bude?‘ – ,Tak to dáme pod sedadlo [auta].‘ Jako kdyby ti policajti byli, s prominutím, blbí a nekoukli se tam. Tak jsme měli pocit, že jsme je schovali. A já jsem s ním jezdila po Středočeském kraji, byla jsem někde až u Kutné Hory, nevím kde, protože to bylo v noci. Teď jsme tajně tahali ty plakáty, on to nosil někam, nevím, já jsem vždycky seděla v tom autě a říkala si: ,Pane Bože, prosím tě, zachraň nás, ať nás nechytnou.‘ Dobře to dopadlo, manželovi jsme něco nakecali, protože ten by nás přizabil, také měl strach o rodinu. Takže takhle jsem mu pomáhala a byli jsme prostě nadšení.“

  • „A najednou ve čtyři hodiny ráno nebo v pět někdo bouchá na ten stan a volá, nějaká paní: ,Vstávejte, Rusové jsou u nás, teď jsou na Moravě.‘ Já povídám, kdo to blbne, co to je, to jsou ožralí asi odněkud… No a protože jsme nevylézali, můj muž byl hrozný spáč, já myslela, že je to blbost. A ta paní se vrátila a volala znova. Tak už jsme tedy vylezli, my jsme tomu nechtěli věřit, protože celý život nám říkali, že Sovětský svaz je náš kamarád a že nás bude chránit, a vlastně už z té literatury jsem věděla, že v době obrození se říkalo ,slovanské všechny jsme národy‘. Tohle to bylo snad nejstrašnější. No jo, takže když nám to doteklo, jak se říká, tak muž skočil na motorku a jel do toho města, já pořád chci říkat Kadaň, ale ono je to podobné, pro benzin a já jsem vylezla ven. Teď jsem seděla, začala jsem brečet a říkám: ,Ježíši, co to je, to snad bude válka nebo co...‘ A teď už tam měli lidi puštěná rádia, my to slyšeli. Takže říkali, jak už se hrnou po těch silnicích, že nekoukají napravo, nalevo, že musejí lidé uskakovat a že nedoporučují, aby někdo do Prahy jezdil, a takové. Prostě jsem to probrečela a říkám: ,Vždyť já tam mám syna a co moji rodiče s ním budou dělat, my se tam musíme dostat.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 17.02.2023

    (audio)
    délka: 01:55:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem z rodiny, kde nemáme rádi ideologii

Helena Pletichová, 2023
Helena Pletichová, 2023
zdroj: Post Bellum

Helena Pletichová se narodila 22. ledna 1948. Její rodiče Josef a Helena Černí přišli oba do Prahy za prací a nakonec se usadili ve Starém Chodově, který byl tehdy ještě vesnicí. Maminka celý život pracovala jako učitelka; její rodina vlastnila zahradnictví, o které po roce 1948 přišla. Otec jako absolvent stavební průmyslovky pracoval většinou ve stavebnictví. I díky tomu se mu podařilo pro rodinu postavit malý domek. Podílel se také na stavbě chodovské sokolovny. Postoj rodičů ke komunistické ideologii byl vždy velmi negativní a zvláště maminka se se svými názory nikdy netajila. Helena Pletichová se ještě před maturitou seznámila se svým budoucím manželem; jeho rodina původně vlastnila ve Starém Chodově statek. Později byl jejich dům vyvlastněný a určený ke zbourání. Pamětnice zde několik let s rodinou také žila, ale nakonec se museli vystěhovat do paneláku na Jižním Městě. Nesli to velmi těžce. I proto všichni intenzivně prožívali období sametové revoluce. Několik let po manželově předčasné smrti se Helena Pletichová vrátila do svého rodného domu k ovdovělé matce. V roce 2023 žila v Praze.