Marie Polívková

* 1939

  • „Ty ženy, které měly domky a odstěhovaly se do paneláku, tak na to doplatily, že nevěděly, co s volným časem. Byly zvyklé ráno, že vyběhly na zahrádku ke králíkům, ke slepicím. Byl to jejich život a byly spokojené. A teď sedávaly před paneláky na lavičkách a jedna za druhou umíraly. První roky po nastěhování několik žen, o kterých jsme si mysleli, že jsou ještě statné, tak bohužel odešly. Psychicky to nezvládly. Kdo si nenašel nějakou činnost, tak na to doplatil.“

  • „Když se upálil Jan Palach, tak jsem na výročí v roce 1970 udělala v čekárně zdravotního střediska nástěnku, kde jsem měla jeho fotku, kytičku a vzpomínku na něj, že se za nás obětoval. A druhý den jsem byla vyhozená z práce. Ze zdravotního střediska jsem šla do nemocnice na internu. Při třech dětech to nebylo dobré. Naštěstí mi pomáhala maminka, když jsem dělala na směny. Chlapi na šachtě, pak už to byl zase důl Alexander, mě ale rozmazlovali a byli naštvaní, že jsem musela z práce odejít, a rozhodli se, že podají petici, že mě chtějí zpátky. Tak jsem byla půl roku na interně, pak byly prázdniny, dovolená a od září už si mě vyžádali zpátky.“

  • „Když bylo výročí [v srpnu 1969], tak jsme si [s doktorem Pittnerem a kolegyní a jeho manželkou Hankou Pittnerovou] vzali černé stužky a on černou kravatu. Byl z toho taky velký průšvih. A další byl, jelikož jsem v té době byla členkou KSČ, tak jsem napsala [dopis], ve kterém stálo, že strana, která používá ke svému vládnutí agresivitu, zavírá lidi, nesnese pravdu, a že jsem se dozvěděla o těch koncentrácích, gulazích, co jsou v Rusku. Že mě to tak šokovalo, že je to všechno vedeno podle násilí, a ne podle toho, aby naše republika vzkvétala, že jsme tak utlačení. Dopis jsem přečetla na schůzi KSČ. Tehdy mě zachránilo, že doktor Rédl, se kterým jsem sloužila na dole Alexander, byl předseda KSČ v nemocnici v Duchcově. Když jsem dopis přečetla, tak jsem mu ho dala. On ho okamžitě stopil a druhý den tam byla bezpečnost a chtěli ten dopis. Řekl jim: ‚Prosím vás, tam byla taková bouře potom, ten dopis se ztratil, já ho nemám.‘ Protože ho neměli, tak nemohli nic dělat a já z toho vyklouzla.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústí nad Labem, 25.03.2024

    (audio)
    délka: 01:36:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přišla jsem o každý svůj domov, ztratila jsem svou minulost

Pamětnice se svou dcerou Maruškou v osadě Pokrok v roce 1959
Pamětnice se svou dcerou Maruškou v osadě Pokrok v roce 1959
zdroj: pamětník

Marie Polívková se narodila 17. prosince 1939 v hornické osadě Pokrok u Duchcova na Teplicku. Otec pracoval jako hornický předák, matka se starala o pět sourozenců. Rodina migrovala mezi osadami Pokrok, Hrdlovka a obcí Břežánky podle toho, kde otec pracoval. Do základní školy chodila pamětnice do Jenišova Újezdu. V roce 1957 dokončila Marie Polívková Střední zdravotnickou školu v Teplicích a nastoupila jako zdravotní sestra na dole Alexander. O rok později se vdala za Bohumila Polívku a žili na osadě Pokrok. V roce 1969 na výročí okupace vojsk Varšavské smlouvy vystoupila z komunistické strany a v zaměstnání nahlas přečetla dopis odsuzující srpnový vpád vojsk. V době výročí upálení Jana Palacha v roce 1970 vytvořila na nástěnce před ordinací vzpomínku na jeho čin. Za trest ji přeřadili ze závodní ordinace do nemocnice v Duchcově. V roce 1977 založila v Duchcově Atletický klub. V polovině osmdesátých let se s manželem a třemi dětmi přestěhovala z osady Pokrok do Duchcova. V devadesátých letech iniciovala vznik naučné stezky o hornických osadách. V roce 2024 žila v Duchcově.