Petr Pospíchal

„... vytáhli mě zpátky (z autobusu – pozn. red.), naložili mě do auta a... blbé na tom bylo, od prvního okamžiku mně bylo jasné, že je na tom nepříjemné, že vlastně nikdo neví, kde já jsem. Normálně v Praze jsem se stavil v Ječné a řekl ‚já jdu tam a tam‘ nebo něco, takže se to dá zrekonstruovat. Ale tady se nedalo zrekonstruovat vůbec nic, protože já jsem týden s nikým nemluvil. Možná dokonce deset dnů, že tam ta perioda byla nějaká jiná. Naložili mě do auta a vezli mě krajinou, kterou jsem neznal... myslím si, že se záměrnou snahou... měl jsem dojem, že záměrně tak, zaprvé abych neviděl kam, to znamená bez různých ukazatelů a vesnic, a zadruhé tak, aby to vypadalo, že hodně daleko není žádná živá duše. Pak jsme dojeli až nějakou polní cestou, lesní cestou, ble, ble... kamsi na okraj nějaké skály, která nebyla nějak příliš vysoká, no ale třicet metrů stačí. A tam sehráli takovou scénku... no tak, kdyby člověk vždycky věděl, jak všechno dopadne, tak by byl mnohdy mnohem klidnější a mnohdy mnohem neklidnější, že?... Nemohl jsem nevědět, že mě asi nezabijí úplně, ale rozhodně to hráli tak, jako by to bylo klidně možné...“

„...a já jsem na to tehdy reagoval způsobem, který se z dnešního pohledu může zdát trochu panikářský, já jsem vyhlásil hladovku. Pro mě to byla taková koncentrace toho protestu proti tomu, proti té beznadějné situaci, v níž jsem se jednak cítil poněkud bezradně a neměl jsem žádnou možnost udělat nějaké aktivní gesto a já nejsem zvyklý přijímat ty věci úplně trpně. Ten estébácký provoz na Ruzyni byl vlastně takový, že to měli na starosti nějací vojenští vyšetřovatelé a působilo to velmi beznadějně. Vyšetřovatelé, kteří zažívali asi opravdu ještě padesátá léta, šel z toho takový zlý, nepříjemný, temný pocit, ta věc, za kterou jsem byl obviněn, nebyla žádná taková velehrdinská, že by byl člověk obviněn za něco velikého, ale u knihovnice se našly nějaké Infochy, nějaké magnetofonové pásky, které bezpečně vůbec nebyly moje. Tam měl někdo Plastiky, ale to byla hudba, kterou já jsem, upřímně řečeno, moc nikdy neposlouchal, nebo Kryla, nikdy jsem neposlouchal Kryla. Celé to bylo takové trošičku bláznivé, já jsem si v tom připadal velmi nesvůj, tak jsem prostě vyhlásil hladovku. Říkal jsem si: Je to takový divný experiment, co já mám dělat? Jednou jsem se tak rozhodl, tak jsem se tak rozhodl... Jenže pak čekáš na nějaký podnět, který by ti umožnil z toho tak nějak se ctí odstoupit... A to nepřicházelo...“