Petr Pospíchal

* 1960

  • „...že když člověk projevil neochotu se do tohoto řetězu drobných nekonečných nespravedlností zařadit, tak ho ten systém vlastně drtil a ničil. Když někomu ukradli čepici, tak to řešil tak, že ukradl čepici někomu dalšímu. Dokonce to působilo dojmem, jako by v tom byl nějaký ďábelský záměr, který si někdo vymyslel, a vydal o několik čepic méně. Ani tak ne, ani tak ne, protože tu čepici musel člověk mít i za chůze na hlavě, prostě pořád. Nehledejme racionální vysvětlení. Jde o to, že já jsem to prostě odmítl udělat. Nejednou. Když se mě zeptal: ‚Kde máte čepici?‘, odpověděl jsem: ‚Mně ji někdo ukradl.‘ ‚No to mě ale nezajímá. Jak to, že nemáte čepici?‘ ‚Mně ji někdo ukradl, já ji nemám.‘ A já bych to mohl řešit jedině tím, že bych ji ukradl někomu jinému a někdo jiný by neměl čepici, takže já prostě nemám čepici, protože mi ji někdo ukradl. A logicky asi někdo má dvě čepice...“

  • „... vytáhli mě zpátky (z autobusu – pozn. red.), naložili mě do auta a... blbé na tom bylo, od prvního okamžiku mně bylo jasné, že je na tom nepříjemné, že vlastně nikdo neví, kde já jsem. Normálně v Praze jsem se stavil v Ječné a řekl ‚já jdu tam a tam‘ nebo něco, takže se to dá zrekonstruovat. Ale tady se nedalo zrekonstruovat vůbec nic, protože já jsem týden s nikým nemluvil. Možná dokonce deset dnů, že tam ta perioda byla nějaká jiná. Naložili mě do auta a vezli mě krajinou, kterou jsem neznal... myslím si, že se záměrnou snahou... měl jsem dojem, že záměrně tak, zaprvé abych neviděl kam, to znamená bez různých ukazatelů a vesnic, a zadruhé tak, aby to vypadalo, že hodně daleko není žádná živá duše. Pak jsme dojeli až nějakou polní cestou, lesní cestou, ble, ble... kamsi na okraj nějaké skály, která nebyla nějak příliš vysoká, no ale třicet metrů stačí. A tam sehráli takovou scénku... no tak, kdyby člověk vždycky věděl, jak všechno dopadne, tak by byl mnohdy mnohem klidnější a mnohdy mnohem neklidnější, že?... Nemohl jsem nevědět, že mě asi nezabijí úplně, ale rozhodně to hráli tak, jako by to bylo klidně možné...“

  • „...a já jsem na to tehdy reagoval způsobem, který se z dnešního pohledu může zdát trochu panikářský, já jsem vyhlásil hladovku. Pro mě to byla taková koncentrace toho protestu proti tomu, proti té beznadějné situaci, v níž jsem se jednak cítil poněkud bezradně a neměl jsem žádnou možnost udělat nějaké aktivní gesto a já nejsem zvyklý přijímat ty věci úplně trpně. Ten estébácký provoz na Ruzyni byl vlastně takový, že to měli na starosti nějací vojenští vyšetřovatelé a působilo to velmi beznadějně. Vyšetřovatelé, kteří zažívali asi opravdu ještě padesátá léta, šel z toho takový zlý, nepříjemný, temný pocit, ta věc, za kterou jsem byl obviněn, nebyla žádná taková velehrdinská, že by byl člověk obviněn za něco velikého, ale u knihovnice se našly nějaké Infochy, nějaké magnetofonové pásky, které bezpečně vůbec nebyly moje. Tam měl někdo Plastiky, ale to byla hudba, kterou já jsem, upřímně řečeno, moc nikdy neposlouchal, nebo Kryla, nikdy jsem neposlouchal Kryla. Celé to bylo takové trošičku bláznivé, já jsem si v tom připadal velmi nesvůj, tak jsem prostě vyhlásil hladovku. Říkal jsem si: Je to takový divný experiment, co já mám dělat? Jednou jsem se tak rozhodl, tak jsem se tak rozhodl... Jenže pak čekáš na nějaký podnět, který by ti umožnil z toho tak nějak se ctí odstoupit... A to nepřicházelo...“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Čelákovice, 02.10.2014

    (audio)
    délka: 04:50:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha - Zbraslav, 31.10.2014

    (audio)
    délka: 01:40:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 3

    Praha - Zbraslav, 11.11.2014

    (audio)
    délka: 01:25:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 4

    Praha - Zbraslav, 28.11.2014

    (audio)
    délka: 02:10:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 5

    Praha - Zbraslav, 07.01.2015

    (audio)
    délka: 05:16:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 6

    Čelákovice, 15.03.2023

    (audio)
    délka: 02:28:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk má svůj osud vzít vážně

autorská fotka Oty Nepilého
autorská fotka Oty Nepilého
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Petr Pospíchal se narodil 16. dubna 1960 v Brně. Díky svému staršímu spolužákovi Martinu Šimsovi získal již na učilišti přístup k samizdatovým materiálům. V prvních týdnech roku 1977 se seznámil s prohlášením Charty 77, dokument opsal a dál šířil. V březnu 1977 se zúčastnil pohřbu Jana Patočky, bezprostředně poté začal pravidelně jezdit do Prahy a do konce roku se seznámil téměř se všemi předními chartisty. Od jara 1977 do Brna pašoval samizdatové publikace a za pomoci pražských intelektuálů zde organizoval neveřejné kulturní akce. V říjnu 1977 byl předvolán na svůj první výslech, navzdory nátlaku StB však dál pokračoval v disidentských aktivitách; 4. května 1978 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k jedenácti měsícům vězení. Krátce po propuštění se zapojil do činnosti VONSu a musel opět čelit silnému tlaku ze strany StB. Během základní vojenské služby se kvůli svým politickým aktivitám stal terčem ostré šikany, po jedenácti měsících u armády byl zatčen a ve zmanipulovaném řízení odsouzen k osmnácti měsícům vězení. Po propuštění začal opět spolupracovat s VONSem a znovu se stal terčem policejního pronásledování. V polovině 80. let inicioval obnovení vztahů českého disentu s polským hnutím Solidarność, kvůli těmto aktivitám byl v lednu 1987 zatčen potřetí a obviněn z podvracení republiky; proces byl nakonec pozastaven a Petr Pospíchal propuštěn na svobodu. V roce 1988 se zasloužil o vznik Východoevropské informační agentury a až do sametové revoluce pomáhal zajišťovat její fungování. Do konce června 1990 pak byl členem nejužšího vedení Koordinačního centra Občanského fóra. Posléze pracoval v Kanceláří prezidenta republiky na pozici zástupce ředitele sekce zahraniční politiky (1990-1992), byl historicky prvním velvyslancem České republiky Bulharsku (1992-1998), působil jako poradce ministra zahraničních věcí (2002-2003), zasedal v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a od května 2003 do února 2006 byl jejím předsedou. V současné době předsedá Programové radě Česko-polského fóra, věnuje se poradenské činnosti a jako publicista spolupracuje s Deníkem Referendum i s jinými médii