„Věděl jsem, kde tatínek má přímo pod kobercem v obálce úspory. Bral jsem všechno, kožené bundy, co měli naši, zlaté řetízky, zlato. Pak i bráchu jsem obral o všechno, co dostal. Řetízek k narozeninám, takové věci, cennosti. Takže ano, kradl jsem doma, do té doby, dokud se dalo a dokud jsem měl k tomu přístup. A pak se kradlo venku. Lékárny, auta. A i když se chtěl člověk pobavit. Starou škodovku, tu tisícovku, jste otevřel i nastartoval padesátníkem. Tam jste nemusel nic, to byla lehká kořist. Dalo se to prodat na náhradní díly za pár stovek. Pak si člověk vydělával na drogy tím, že podváděl právě v těch drogách. Když za mnou přišel někdo, kdo se v tom očividně nevyzná, a chtěl si prostě s přáteli někde šňupnout, tak si pamatuju – protože jsem věděl, že nitrožilně to brát nebudou –, že jsem jedné holčině prodal obyčejné magnesium, madž, co používají horolezci. Prodávala se jedlá soda, protože ta má podobnou konzistenci. Pokud pervitin uvaříte dobře, je to krystal a má podobnou chuť, hořkou, takže se nejenom ředil pervitin jedlou sodou, protože ta vám v žilách v tomhle množství nic neudělá, ale prodávalo se to jako pervitin. Někdo, kdo se v tom opravdu nevyznal, na to nepřišel. Anebo se podvádělo tak, že se vytvořil dojem velkého byznysu, a z toho pak sešlo. Že tam třeba vlítli policajti a peníze se najednou ztratily. Nebo se dělaly takové věci, jako že „tady počkej, on bydlí v prvním patře, nechce nikoho jiného vidět, ten vařič, já mu tam ty prachy donesu“, a zdrhli jste vedlejším vchodem. To bylo v civilu. Tyhle věci byly domluvené. Ale samozřejmě se to dělalo na takových těch nezkušených. To šlo vždycky o nějaké tisíce, pět deset tisíc korun, nešlo o nějaké astronomické částky. Ale byly to peníze.“
