Jiří Prokop

* 1958

  • "Já jsem, měl jsem tehdy takovýhle kousek od toho, aby mě zavřeli. Celé auto mi rozebrali a naštěstí já jsem to měl, naštěstí mě asi nikdo neudal, že jo, to byla spíš náhoda. Protože já jsem měl takového starého trabanta, byl takový omlácený, s tím jsem přijel do toho Německa, tam jsem ho nechal ve Furth im Wald a on tam pro mě přijel autem a pak jsme tam jezdili po tom Německu. A když jsem se vracel, tak jsme to přeložili do toho tráboše, ale to jsem si tam ještě, já jsem tam v různých těch nadacích, co tam byly pro ty, jako jsou u nás second handy teď, tak tam byly takové nadace, kde jste mohli dostat třeba lyžáky zadarmo, nebo něco takového, tak plno haraburdí jako jsem od nich dostal, od těch neziskovek. A koupil jsem si tam v té době televizi barevnou, tak jsem si koupil nějakou barevnou televizi, takovou malinkou, ale super, asi třicet let chodila. A všechno jsem to naházel do toho trabanta. Ty knížky, nebo ty tiskoviny jsme dali, ten trabant měl takové jako papundekly a za tím se dalo, tam byly díry, v tom autě. Tak jsme to nacpali do toho auta, do těhletěch dutin toho auta. Oni to policajti nebo ti celníci věděli, že se to takhle vozí, ale mě asi nikdo neudal, takže to byla spíš jako náhoda. Kdyby mě udali, tak jdu sedět asi. To by mě zavřeli. Tak takhle viděli, že vezu haraburdí, tak jestli to mám proclené. No tak mě samozřejmě, já jsem říkal, jo, já to proclím. Tak to vzali a celé to auto mi rozebrali, ale nesundali ty papundekly. Ale jako vyndali to všechno pod sedadly, všechno vyndali ven. Musel jsem tam asi dvě hodiny sedět na té hranici. Ono bylo ještě takové hrozné počasí, takové, sníh, déšť. Hrůza. Já jsem na sobě nesměl nechat nic znát, že tam něco je. Kdyby tam něco našli, tak jdu ihned. To by mě ani, to by mi asi tam auto nechali a mě by rovnou zavřeli tenkrát. Ale jo, něco mi sebrali, měl jsem tam nějaké takové ty časopisy jako Playboye a tohle to, tak to mi zabavili, to si tam nechali. A musel jsem zaplatit za ty věci, co jsem dostal v tom, od těch, no zaplatit, musel jsem slíbit, že to zaplatím, protože jsem u sebe neměl peníze. Ale takové ty boty a tohle to jsem musel proclít. Nechali mi to naložit zase zpátky tam, tak jsem to tam naložil a vyjel jsem zpátky a úplně jsem se rozklepal. Protože když přijedete z toho, nebo přijeli jste z toho Západu, který byl takový jako osvětlený, a teď jste přijela a teď tam byly ty dráty, šeď, ještě do toho to pršení a sníh, tma, na té naší straně se vůbec nesvítilo, to byla tma jak, to byl večer, že jo, to bylo v zimě, byla tma už v šest hodin. To pohraničí bylo děsivé, ten přechod z toho pohraničí německého do toho českého byl hrozný. Ještě když jste tam viděli ty dráty a ti vojáci s těmi samopaly, jak vás tam tak jako přivítali, to bylo takové jako hodně stresující."

  • "Ty baráky se neopravovaly, že jo. To bylo, co si tam člověk neudělal, to byl vlastně ne pavlačák, ale v tom baráku byly záchody jen na chodbě, voda tam nebyla, že jo, tam si lidi chodili na chodbu s kýblem, na záchod chodili. To jsme si všechno museli předělat svépomocí. Vodu do bytu a záchod, záchod tam zrovna byl, protože my jsme chytli takovéto celé patro máme vlastně, 3+1, a tam už záchod byl přiřazený, ale ti ostatní to měli všichni na chodbě. I když dneska už ne, teď už se to předělalo ten dům, ale v té době to bylo, hodně hodně zamrzala voda, potkani běhali po schodech, jako bylo to dost divoké. Pro uhlí se muselo chodit, měli jsme troje kamna, já nevím, jestli si to mladí dokážou představit, ale každý den jste musel běžet s kýbly do sklepa, tam si narubat uhlí a potom zase nahoru, topit furt. Voda, voda v koupelně byla jen lázeňský kotel, ale člověk byl sám a byl rád, že to má. Dá se na to docela pěkně vzpomínat, když jsme si mohli vařit buřty, nebo opékat buřty v kamnech."

  • "Já jsem se pohyboval v tom prostředí, takže pro mě to nebyl problém no. My jsme chodili do hospody ke Zpěváčkům a tam to všichni věděli, to jako v tom prostředí těch mániček vlastně, to nebyl žádný, nic tajného. Ale jako přímo o té, to jsme nečetli, protože to nikde nebylo publikované, takže k tomu jsme se dostávali až v průběhu let vždycky po kouskách. Ale nikde to nevyšlo, že jo, a v tom disentu jsme vlastně jako nebyli, protože jsme byly mladé děti ještě. Měli jsme problémy s policií, neměli nás rádi."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.02.2024

    (audio)
    délka: 01:31:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Demokracie se musí podporovat

1978, Jiří Prokop
1978, Jiří Prokop
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Prokop se narodil v Praze 26. ledna 1958. Jeho otec Jiří Prokop starší byl chemik a pracoval tehdy na ministerstvu průmyslu, matka Věra Prokopová byla účetní na letišti. Ve svých deseti letech zažil v srpnu 1968 okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, tehdy byl s babičkou a příbuznými na chatě v Krušných horách. Tatínek Jiřího Prokopa byl již od 50. let z kariérních důvodů členem Komunistické strany. S nástupem normalizace byl však ze strany vyloučen a to mělo později dopad i na život Jiřího Prokopa. Nebyl přijat na gymnázium, proto začal pracovat v družstvu Mechanika Praha, při práci se vyučil elektrikářem a později si doplnil i maturitu. V roce 1978 se oženil a narodila se mu dcera. O několik let později 1983 nastoupil i na vysokou školu, ale kombinace práce, studia a péče o rodinu byla náročná, proto studium na vysoké nedokončil. Od konce 70. let se pohyboval v prostředí disentu a undergroundu. Roku 1988 vycestoval na Západ na návštěvu za svým kamarádem do Mnichova, který tam dříve emigroval. Návrat do Československa doprovázely problémy při proclívání na hranicích, Jiří Prokop totiž vezl mimo různých elektrospotřebičů, sportovního náčiní i v Československu běžně nedostupnou literaturu, kterou ho zásobili mnichovští emigranti. V červnu roku 1989 podepsal petici Několik vět. Během sametové revoluce chodil na protestní manifestace a účastnil se i první poloviny demonstrace 17. listopadu. Do devadesátých let vstupoval Jiří Prokop s nadšením a nadějí, kterou vkládal do obnoveného demokratického režimu. Založil si vlastní rodinou firmu s elektroinstalacemi, ve které působí dodnes (2024). Ze své životní zkušenosti se nadále snaží o podporu demokracie v České republice.