Marie Anna Ráczová, roz. Trüberová

O. Rácz.: „Helejte, je fakt, že když jsme přišli do Málkova, tam už byl klid. Byli jsme jako trestanci, ale lidi na nás byli hodný, už nám nehrozilo nic, nějaké ponižování.“ M. A. R.: „My jsme tady žili taky na zemi ten první týden, když jsme přijeli.“ O. R.: „No, my jsme tam měli připravený slamníky.“ M. A. R.: „No, slamníky.“ O. R.: „Devět. V pátek večer, v deset hodin.“ Tazatel: „A takhle jste se v tom sedmačtyřicátym roce v tom březnu viděli na tom Málkově.“ O. R.: „Vidim ju jako dneska, takhle měla tu papulu, takovou červenou, měla takovou z vojenskýho mundúru šedivou krátkou bundičku, slušelo jí to. A pořád utíkala okolo mě. Já povidám: »Páni, já tě musim zabrzdit.« A byla, normální jsme byli, no...“ Tazatel: „A pak jste vlastně byli společně v tom Málkově, a jak dlouho to bylo, v tom Málkově?“ O. R.: „Do roku, než jsem šel na vojnu. Než jsem šel na vojnu, v jedenapadesátym roce. A pak jsem ji odstěhoval do Skuhrova, její táta byl na Skuhrově tehdy.“ Tazatel: „A tam jste přijel na tom koni? Na Jiřině?“ O. R.: „Tam jsem jezdil za ní, ale pak jsem ji vzal zpátky do Málkova.“ Tazatel: „Takže vy jste potom šli do Skuhrova na chviličku?“ M. A. R.: „Byli jsme chvíli na Skuhrově, on byl na vojně a on chtěl, abychom se přestěhovali na Slovensko.“ O. R.: „No, tak to už je později, počkej, teď si musíme tady...“ M. A. R.: „Jak jsi byl na vojně.“ O .R.: „... když její máma umřela. Tam byli její táta s mámou, máma umřela a asi po roce její táta našel jinou Němku a odstěhoval se do Skuhrova M. A. R.: „To byli příbuzný spíš.“ O .R.: „To bylo státního statku, Skuhrov. A ty taky se odstěhovali. Já jsem zůstal u Karbana sám, tak jsem za ní jezdil do toho Skuhrova. No a pak jsme se domluvili, že se budeme brát, Karban nám dal dvě místnosti, tam uvolnil, dal nám jídlo, všecko možný a pak nám vystrojil svatbu. To už tam bydlela se mnou.“

Tazatel: „A paní Ráczová, jak to bylo s tim, když jste odešli z domu, ze svého domu, jak to probíhalo?“ O. Rácz: „Jak jste šli do lágru, no.“ Tazatel: „Jak jste šli do lágru?“ M. A. R.: „No, tak ráno přijeli, v šest hodin nebo já už nevim. V osum hodin jsme museli bejt na tom, jak oni řikali to místo, a každej třicet kilo.“ Tazatel: „A víte, kdy to bylo přibližně? To bylo v pětačtyřicátym teda už, ale kdy teda přesně, v červnu, v květnu?“ M. A. R.: „My jsme přijeli tam... Kdy jsme přijeli tam?“ O. Rácz: „To už byl čtyřicátej sedmej, v březnu, ale co jste dělali v šestačtyřicátým roce? Jak dlouho jste byli v lágru?“ M. A. R.: „Tři měsíce jsme byli v Chebu v lágru.“ O. Rácz: „A odtamtuď vás dali sem. A do tý doby jste byli ještě tam v Chebu? V Rybníku? V Starym Rybníku? Do tý doby.“ M. A. R.: „Kdy jako?“ O. Rácz: „Než vás dali do lágru.“ M. A. R.: „Když jsme vzali ty věci s sebou, tak jsme skončili v lágru přece, ne?“ O. Rácz: „No dobře, ale předtim?“ Tazatel: „To jste byli furt ve Starém Rybníku, do té doby, než jste šli...“ M. A. R.: „No, to jsme byli ve Starém Rybníku.“ Tazatel: „I od války...“ O. Rácz: „... tam jste byli zaměstnáni.“ M. A. R.: „No, v tom ovčíně tam dole. Tam byl dobytek, ovce tam byly, krávy a všechno.“

Tazatel: „A ještě se zeptám: Oni vás nezařadili do toho odsunu, do toho vyhnání z jakého důvodu? Co myslíte? Protože, že jo, všichni se shromažďovali, aby mohli buď odejít... Vy jste byli čistě německá rodina, a zůstali jste v Čechách. “ M. A. R.: „Voni povídali taky, který měli na starost v tom lágru...“ O. Rácz: „Já mám dojem, že u nás hrálo roli hodně pracovních sil, tam byly čtyry a u nich hrál roli majetek. To byli naprosto nemajetný lidi, který tam nenechali po sobě vůbec žádný majetek. Ale tamti, kdo měli budovy a baráky, ti museli odejít.“