„Bylo sedmýho září roku osmdesát sedm, mně bylo sedmnáct let, a v půl pátý ráno, bylo to v pondělí, nás deset lidí zatkli příslušníci StB v Karlových Varech. Nebyla to kriminálka, nebyli to normální řadoví policajti. Byli to estébáci, protože Karlovy Vary po Praze měly největší základnu StB. Přijeli, pro někoho jeden, pro někoho dva lidi, připomínalo to honičku na Divokým západě. Svýma volhama jezdili po trávníku v Merklíně a samozřejmě se nemohli dopátrat, kde kdo bydlí, měli to špatně připravený. Trošku vyvolali chaos. Každopádně jsem ten den do školy nejel, jel jsem do Varů na Ípéčko. Ípéčko je známá ulice, tak jako v Praze Bartolomějská, to znamená, že tam sídlila tehdejší kriminálka a StB. Bylo to centrum policie v Karlových Varech. Nás deset kluků si rozhodili do jednotlivých kanceláří, kde jsme prošli jejich výslechem. Výslech byl pro sedmnáctiletý kluky trošku nepříjemnej, protože nás vystavovali psychickýmu nátlaku, vnucovali nám to, co chtěli, abychom řekli, napsali do tý výpovědi. Ve finále, po čtyřech hodinách výslechu, mi předložili obvinění a řekli mi, ať si ho přečtu a co k tomu mám. Přečetl jsem si ho, bylo to půl stránky. Byly tam věci typu, že jsem nepřítel socialismu, nepřítel zřízení, absolutně jsem nevěděl, co na to mám říct. Tak jsem řek: ,Jediný, co k tomu mám, že jsou tam chyby.‘ A ty estébáci mi říkali: ,Jak chyby? Jako obsahově?‘ – ‚Ne, hrubky tam jsou, tady vidíte ty y/i, interpunkce úplně špatná, jsou tam gramatický chyby.‘“