Pavel Raniak

* 1928

  • „Bratr Jano ještě doma nebyl, protože se ještě někde schovával. Oni se totiž schovávali po horách, protože Němci je chytali a posílali do Německa na práci. Tak se každý schovával, kde se dalo. Doma byla jenom švagrová, jeho žena, tak mi dala najíst a říká mi: ‚Hele, taky tady dělají kontroly, ale v kostele se taky schovávají, tak já nevím, jestli bych tam neměla jít, aby ses tam taky schovával na faře.‘ Tak mě vzala a tam byly samé ženské, ale dva chlapi byli převlečení za báby a chodili tam. Tak mi taky dali ženské hadry, oblékli mě a ve sklepě, jak byly brambory, tak tam jsme se v noci schovávali. No jo, ale třetí den mi řekli: ‚Hele, jdi dolů a přines v pytli brambory, ať máme.‘ Tak jsem vzal pytel a šel tam a teď ty brambory v tom pytli nesu jako bába. A dole najednou v bráně tři němečtí vojáci a koukají, jak to, že ta bába něco tak těžkého nese a jak si vykračuje. Tak na mě: ‚Halt! Halt!‘ Hodil jsem bramborama a utíkal jsem k faře.“

  • „Chlapy, co tam byli na práci, vedl učitel, který mě učil. Byl předsedou Hlinkovy gardy v Dobré Nivě. A teď mě poznal, že jsem tam byl ve vojenské uniformě, a poznal mě podle obličeje, že tam stojím, a ti němečtí vojáci kolem nás. A začal řvát: ‚Hele, to je Raniak, toho jsem učil. Byl u partyzánů, toho zastřelte!‘ A řval, aby mě zastřelili. Tak chlapi, co byli kolem mě, ten zbytek, ti se postavili kolem mě, aby mě chránili. A náhodou ani jeden Němec nerozuměl slovensky, a tak si toho nevšímali, co ten učitel řval, ale řvali na něj: ‚Schnell, schnell, schnell!‘ Ať pochoduje a jde pryč. Ale on pořád řval: ‚Zastřelit partyzána!‘ No a chlapi, co šli, tak to slyšeli, ti mě schovali. A pak přijelo to auto. Hodili mě do auťáku a je taky a vezli nás do Zvolena.“

  • „Když jsme šli ke Štiavnickým lesům do takového kopečka, přes pole, tak najednou, asi tak sto metrů od nás z lesa, takových minimálně 200 až 300 vojáků, začali po nás pálit. Tak jsme zalehli do země, ale já jsem byl hned raněný z boku a na lokti tady. To jsem hned cítil. Kdybych si býval lehl takhle, tak jsem to dostal na záda. Ale že nás učili: lehněte si na bok, tak mě to tak štrejchlo, opasek mi to roztrhlo, kalhoty mi padaly a všecko a byl jsem raněný.“ – „Tam má jizvu.“ – „Mám i jizvy. Tak jsme tam zůstali ležet. Ti dva, co tam byli a nějak to znali, tak sundali košile a zvedli je, že se vzdáváme. Tak nás zajali a dali nás do dřevníku do takové stodoly. A druhý den jsme pěšky šli k silnici z Dobré Nivy na Zvolen."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jablonné v Podještědí, 23.05.2024

    (audio)
    délka: 02:12:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V patnácti mě mlynář propustil ze služby a já se přidal k partyzánům

Pamětník při práci v dolech, nedatováno
Pamětník při práci v dolech, nedatováno
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Raniak se narodil 29. listopadu 1928 v obci Dobrá Niva nedaleko Zvolena, na Slovensku. Po absolvování sedmi tříd katolické školy odešel pracovat jako čeledín na statek do obce Senohrad a později vypomáhal ve mlýně v Lackově. Přidal se k partyzánům a působil jako zpravodajská spojka. Po vypuknutí Slovenského národního povstání byl jako dobrovolník československé armády nasazen v okolí Martina. Po potlačení povstání utrpěl zranění a padl do zajetí. Skončil ve vězení ve Zvolenu, odkud se mu však podařilo uprchnout. Do konce války se pak schovával v okolí Dobré Nivy. V létě 1945 odešel do Čech za prací a následně se začal účastnit hornických brigád v dolech na Mostecku. Po návratu z vojny se rozhodl naplno nastoupit do uhelných dolů jako horník. Během zaměstnání si doplnil odpovídající vzdělání, vstoupil do KSČ a vystoupal až na post ředitele dolu Svornost v Ohníči. V roce 1968 se postavil do čela vedení dolu President Klement Gottwald v Hrdlovce, kde působil do roku 1970. Během srpnové okupace veřejně podporoval politiku Alexandra Dubčeka a na dolech organizoval stávky a rezoluce. S nástupem normalizace byl z postu ředitele sesazen, vyloučen z KSČ a později dostal zákaz působit i v dolech v blízkém okolí. V roce 1975 proto nastoupil jako lamač rudy v uranových dolech v Hamru na Jezeře, kde působil až do důchodu. Dnes (2024) žije se svou manželkou v Jablonném v Podještědí.