„No, já už jsem, pro jistotu zopakuju, Lipnici uváděl rok předtím. A bylo to strašně prima, jenom jsem jako konferenciér zjistil, že tam je pro diváky, pro návštěvníky problematická pasáž vždycky, když se mění kapely a staví aparatura a podobně. Takže ten první rok jsem to řešil, já nevim, nějakým vyprávěním vtipů nebo čeho, a aby se to neopakovalo, tak jsem si říkal – jak tyhle pauzy vyplnit? Zase, uplná náhoda. Už jsem tehdy znal režisérku Helenu Třeštíkovou, která tam náhodou jela na tu Lipnici točit pár záběrů do snímku, já nevim, o mládeži nebo o nějakých mladých lidech. Já jsem v tom autě meditoval nad tím, jak zaplnit ty prostoje, a ta Helena už byla relativně známá, pár věcí šlo v televizi: ,Hele, Heleno, já tě vytáhnu během pauzy a prostě bude rozhovor jako s režisérkou o tý profesi a o mládeži.‘ A ona souhlasila. Přijeli jsme na Lipnici, kde byla připravena moje známá dramaturgyně Jarmila Poláková a já jí říkám, že mám tenhleten nápad. Ona to velice přivítala, že jo, že to bude oživení, a říká: ,Hele, je tady ještě Joska Skalník, toho ty lidi znaj z Jazzový sekce, to bude bezvadný s nim...‘ Já řikám: ,Jo, klidně.‘ A už jsem si řikal, to máme takhle zaplněný, ty pauzy. A najednou ta Jarmila, mám dojem, že ona toho Havla tam jako pozvala do hlediště, říká: ,No, hele, a je tady taky Vašek.‘ Jsem řikal: ,To já vim, že je tady Vašek. A co?!?‘ Říká: ,No ne, když tam bude někdo jako za film, za výtvarný umění, tak za ty spisovatele...‘ Jsem řikal: ,Hele, mně je to jedno, ale bude průser.‘ Vona říká: ,No, bude průser. Hele, tak já se jdu zeptat. Ne ještě jeho.‘ A milá Jarmila šla do zákulisí, kde se ptala opravdu těch pravých: Honzu Buriana tam našla, Petra Skoumala. Ty byli nadšený, že Havel rozhodně... Tak přišla s tím, že jo. Jsem řikal: ,No dobře, ale bude to strašnej průser.‘ Říká: ,No, to asi jo.‘ – ,Tak jo.‘ Šla pro Havla do hlediště, já jsem mezitim nevim co tam uváděl, nějakou kapelu, nastala ta pauza znovu a já jsem, a to už je zaznamenáno, řikal jsem, co jsem řikal, Havla jsem tam vytáh. Ještě předtim on tedy přišel do zákulisí, měl tedy strašnou trému a taky mi řikal to co ta Poláková. Mám dojem, že mě upozorňoval, že kdyby mě zavřeli, tak on mi dá takovou tu příručku, jak se chovat ve vězení. Tak jsem mu teda poděkoval, to už jsme si možná jako tykali. A snad to můžu prozradit, to polidští jeho osobnost: mám dojem, že odbíhal na záchod z trémy, a mám dojem, že tu trému taky zahnal nějakým panákem předtím, než tam vystoupil. Nicméně jsme připraveni, teď nastane zábavná část programu. Jsme připraveni, že vystoupí na to pódium, Havel vzápětí za mnou. A najednou mi zezadu dopadne na rameno těžká ruka. Tak jsem si říkal – takhle to muselo dopadnout, samozřejmě. A to byl místní hasič a jako z Formana mi říká: ,Vy to tady jako uvádíte, jo, ten koncert?‘ Já jsem řikal: ,No, já to tady uvádím, co je?‘ – ,Prosím tě -‘ je potřeba si představit tu stráň pod lipnickým hradem, kde byly toalety, zdaleka ne pojízdné, jakoby vlevo na kopci z pohledu od toho pódia. No a ten hasič mi říká: ,Prosim tě, řekni lidem, ať uhnou, my tam s tim hovnocucem nemůžem zajet až nahoru, víš, abychom to...‘ – ,Teď ne, za chvíli, teď tady bude rozhovor.‘ Takže jsem setřásl toho hasiče a pak už jsou ty známé věci, kdy jsem konstatoval, že tady byl někdo od filmu, výtvarné umění a teď jako dramatik. A když jsem řekl Havlovo jméno, tak dodneška mám dojem, že tam těch deset nebo kolik tisíc lidí dostalo najednou infarkt. Protože se objevil Lucifer. Jako ďábel. Naprostá většina znala možná jméno, rozhodně ne živého Havla. Položil jsem mu dvě známé banální otázky, promluvil o tom spiklenectví, řikal, že naposled mluvil před dvanácti lety, a já jsem řikal: ,To je tak akorát.‘ A ten šok. Tak jsem mu poděkoval a ty lidi začali šíleně vyvádět a teď jsme řešili, co máme dělat, jestli se máme vrátit a klanět se nebo co. A když ty lidi pochopili, že ten Havel už nevyleze, tak začali proudit dozadu, jako kdyby tam byl Jagger a po rockovém koncertu holky chtěly podpisy na ruce a do občanek...“