Artuš Rektorys

* 1935

  • „To byla středa a Angloameričani bombardovali Prahu, nikdo neví proč, říkalo se, že si to spletli s Drážďany, že prý ta Vltava jako to Labe v Drážďanech jde podobně. Takže to shodili do Prahy, pak byl ještě jeden nálet, ale ten už nebyl na Vinohrady, ale tohle bylo přímo na Vinohrady a Staré Město, tam byl Emauzský klášter zasažený, Palackého most a takový pás nahoru přes Vinohrady. Otec byl se svým kolegou z banky, na Žofíně se procházeli a mluvili o politice a najednou přilítl takový ten bombardovací svaz. Tam právě přišel při tom náletu zásah do rožáku u Jiráskova mostu, jak dneska stojí ten Tančící dům, hned vedle Havlova domu. Já jsem byl na Vinohradech doma, ze školy jsme museli domu, jakmile zahoukala siréna, stoupli jsme si k nejsilnější zdi v baráku v předsíni a naštěstí náš dům byl mimo, ale přes ulici ve Vocelově ulici spadl celý dům s lidmi.“

  • „S Otou Ševčíkem jsem začal spolupracovat poprvé na komedii Charleyova teta, kdy mě Ota požádal, jestli bych k tomu napsal muziku a nějakou písničku. Vynikajícím způsobem to interpretoval Tomáš Šolc, ten tady byl dlouhá léta v činohře, a protože snad byl Ševčík spokojen s tím výsledkem, tak mě hned… Totiž ta Charleyova teta se hrála více než padesátkrát, což byl zázrak, protože v té době se většina činoher odehrála dvacetkrát na předplatné a šlo to do archivu a Charleyova teta se hrála v Malém divadle, ve Velkém divadle, prostě byl to kasaštyk, vděk panu Šolcovi a jiným, pan Pavlovský tam hrál, bylo to velmi veselé představení, na které Plzeňáci chodili. Další potom byla Sklenice vody od Eugèna Sriba, to byl taky hit, který se hrál hodně. A myslím, že největší příležitost jsem dostal v Dostojevského Idiotu, ne snad kvůli tomu názvu, jako že by to ke mně patřilo, možná že jo, nevím. Ale fakt je, že jsme vymysleli s Otou to, že se tam odehrávala pravoslavná bohoslužba, já jsem byl tady v Bezručově ulici, jak je ten kostel, to je pravoslavnej kostel, jedinej barokní kostel v Plzni vlastně. Tak jsem tam byl na návštěvě u toho popa, ten mi dal materiály a já jsem je zpracoval. To byla pocta, že jsem mohl tyhle věci dělat. Došlo to tak daleko, že jsem pro Otu napsal pětatřicet scénických hudeb k činohrám.“

  • „Přišel rok osmačtyřicet, přišli jsme o byt, o auto a dům na Vinohradech, který stavěl můj pradědeček, který ho stavěl víceméně jako rodinný dům, přes to, že to byl třípatrový činžák, tak ho obsadila celá rodina. Matčin bratr byl lékař a měl v prvním patře ordinaci, čekárnu a byt, my jsme bydleli v druhém patře a nahoře byly kanceláře Svazu soudních znalců. Dneska to vypadá tak, že je tam šest partají, protože ty byty jsou rozdělené na půl. A náš byt potkalo snad to nejhorší, že ho rozdělili tak, že zadní dva pokoje tam byl nájemník, normálně na dekret, takže chodili přes náš byt do svého bytu, tam si z jednoho pokoje udělali kuchyň, kde se vařilo. Prostě rodiče byli třídní nepřátelé.“

  • „Z otcovy strany můj dědeček byl také bankovní ředitel a jako hobby měl hudební historii. Setkával se s vynikajícími hudebníky té doby, dokonce mi vyprávěl, že seděl v sousední lóži v Národním divadle, jak seděl Fibich, protože se se všemi těmito lidmi znal, znal se se Sukem, znal se s Ostrčilem. Dokonce Ostrčil zasáhl do naší rodiny ještě tak, že vyučoval mého otce na obchodní akademii, protože on byl původně profesor matematiky, a pak toho nechal a přesídlil do Národního divadla jako šéf opery.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 07.09.2023

    (audio)
    délka: 47:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 03.10.2023

    (audio)
    délka: 19:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 07.12.2023

    (audio)
    délka: 29:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Plzni se dělal kvalitní repertoár i v těžkých časech

Artuš Rektorys v roce 1959, foto Věra Caltová
Artuš Rektorys v roce 1959, foto Věra Caltová
zdroj: Archiv pamětníka

Hudební skladatel Artuš Rektorys se narodil 29. dubna 1935 v Praze. Jeho dědeček a nositel stejného jména byl autorem monografií o českých pěvcích a šéfredaktorem hudebního časopisu Smetana. Artuš Rektorys vystudoval kompozici a hru na klavír a lesní roh na Pražské konzervatoři. Od roku 1958 byl členem orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni, vypomáhal ale také v orchestru plzeňského rozhlasu a spolupracoval s řadou zdejších hudebních a divadelních těles, mimo jiné s plzeňským souborem lesních rohů Musica venatoria Pilsensis a Činoherní skupinou Jany Klatovské a Jiřího Chmelaře. Od roku 1974 působil na Konzervatoři Plzeň. Je autorem mnoha komorních i vokálních skladeb, jeho hudba doprovodila desítky rozhlasových her a pohádek a také činoher. Vytvořil scénickou hudbu pro pětatřicet inscenací, zejména režiséra Oty Ševčíka. V době natáčení v roce 2024 byl stále oporou divadelního archivu.