Ing. Arch. Martin Říha

„Víte, v těch hlavách po té válce bylo ‚roztočíme znova kola republiky, začnou zase kouřit komíny fabrik‘. Oni byli pořád v zajetí toho, že zase rozjedou to hospodářství. A čím víc průmyslu, čím víc těžby a čím víc tun kde čeho, tím na tom ta republika bude líp. Ale o to životní prostředí nikdo ani nebrnkl. Kromě pár lidí z jakési vědeckovýzkumné sféry, kteří byli buď na Akademii věd, nebo v různých ústavech, kteří už viděli ty průšvihy. Kromě pár lidí z ochrany přírody to viděli vlastně teprve lidi v té oblasti – na vlastním zdraví. To tam začalo.“

„Dnešní stav je lepší, ale není zdaleka o tolik lepší, jak jsme doufali těsně po roce devadesát. Protože k našemu překvapení mnohé z tendencí, které tehdy jsme mysleli, že jsme zarazili tím působením prvních dvou let na ministerstvu životního prostředí a ve federálním výboru pro životní prostředí u Vavrouška… Po rozdělení Československa a po nástupu vlády Václava Klause – po vládě Petra Pitharta, který byl osvícený předseda vlády – nastal v lecčems račí pohyb zpět. A bohužel. V té energetice se naštěstí podařilo zainvestovat to odsíření, takže Petr Karas, šéf ČEZu, to tehdy dotáhl do konce, ale třeba opatření na povrchových lomech, v chemičkách a v dalších průmyslových provozech – ale taky třeba v tepelném bytovém hospodářství – zdaleka nešly tak jako v té energetice vyrábějící elektřinu. Takže bohužel, životní prostředí se někde znova horší, i když třeba z lepší výchozí situace na konci roku 1999–2000, tím, že další vlády a další ministři životního prostředí zdaleka nebyli tak razantní, jako byl Bedřich Moldan a Ivan Dejmal.“

„Na okres nastoupila úplně nová garnitura funkcionářů, a ti nás považovali za intelektuální hnízdo, které si hraje na jakési paralelní mocenské centrum, které chce rozhodovat o něčem v okrese, přičemž to mají mít zcela v ruce oni. Tam nastoupili lidi, kteří byli podle mě naprosto politicky i odborně nezpůsobilí, ale byli v KSČ, byli to lidi, které tam dosadil okresní výbor KSČ. Předsedou ONV se stal nějaký Vája, ‚podržtašku‘ mu dělal nějaký Palounek, tajemníka dělal zloduch, který se jmenoval Šedivý, s kterým jsem měl taky jako pracovník ONV krásný konflikt. Protože oni si z nás dělali ještě určité politické sluhy, jako dozorčí nad některými obcemi v okresech. Lidi z aparátu ONV byli prostě někam delegovaní jako jakýsi trvalý dozor nad nějakou obcí nebo městem. Já jsem dostal na starost Těchlovice na labském břehu, kousek proti proudu Labe. A tam nás posílali při volbách, abychom dozírali, abychom se zúčastňovali veřejných schůzí a vyplňovali delegačenky, což byla v podstatě hlášení, co se tam dělo. A já jsem se vzbouřil, protože to byla práce, kterou jsem neměl ani v pracovní smlouvě, ani nebyla nijak honorovaná, byla to práce po večerech a ve volném čase. Tak jsem jednoho krásného dne napsal, že prostě se této cti vzdávám a že to nechci dělat. A tenhleten tajemník Šedivý mě pozval na kobereček a začal na mě hulákat, co si to dovoluju. A že můj táta tohle si nikdy nedovolil. A já jsem mu říkal: ‚Můj táta je prostě taky pro mě přesně ten vzor, jak já nechci dopadnout. Já vám třicet let nebudu sloužit, abyste mě pak vyhodili, protože mám na něco vlastní názor, jako on na obsazení těmahle vojskama.‘“