Jitka Roubíčková

„Jednou právě ta, co pracovala na letišti, tak to bylo v srpnu 68, a že jede na dovolenou, letěj letadlem a pak jsme tam tak jaksi večer, jak to je mezi nima, pokuřovaly, popíjely, balily. Oni měli objednaný taxi na čtvrtou hodinu ranní, no a odjeli, ale za chvilku se vrátili. Říkám: ,Co tady děláš, ty máš už být v letadle?!' ,No, holka, nemůžu. Letiště je zavřený, obrovský letadla tam přistávaj a vyjížděj z nich obrněný vozy.' Já jsem říkala, to sis vymyslela, to je fór jako hrom, to není možný, proč a co to znamená? A tak jsme si říkaly, co by to tak mohlo být, že bychom se zbavili komunistů, že by to byli Američani? A tak jsme tam blbly, smály jsme se tomu, no a říkaly jsme si, ne, ale to je teda divný. No a tak jsme si pustily rozhlas a teď jsme teda tomu nemohly uvěřit."

„A v šedesátým devátým roce v srpnu to bylo velmi smutný, velmi hrozný, protože to nás na Jungmannově náměstí, vlastně už část Národní třídy, vyháněli z té ulice milicionáři, strejcové v šedejch uniformách české národnosti, a to jsem si říkala, tak tohle je teda opravdu hrůza. Utekli jsme někam do...jak je ta zahrada, no vidíte, jak mi to vypadlo z hlavy. Františkánská. Jak my jsme tam v těch šedesátých letech teda sedávali, toho roku 67 jsem do Semaforu chodila, bylo to prostě úžasný tam těch pár let, co jsem v tý Praze byla. To jsem si vzpomněla, protože tam byl původně nejdelší dobu Semafor, sídlil v tý pasáži, jak se procházelo do Františkánské zahrady."