„Za prvé přišla žádost, aby mě i mého bratra vyloučili ze školy. Bratr už chodil do čtvrtého ročníku, toho si pozvali na děkanát a řekli mu: ‘Poslyšte, už jste ve čtvrtém ročníku, stát už do vás hodně investoval. Uvědomte si, že jednou budete lékařem lidově-demokratické republiky a podle toho se chovejte.’ Já jsem jim zakličkoval. Jak jsem vám říkal, dělal jsem přijímačky na jaderku [jadernou fyziku], pak jsem byl rok na elektru [Fakulta elektrotechnická ČVUT] a skončil jsem na Matfyzu. A za mnou Poděbrady poslaly dopis na tu jadernou školu, protože věděli, že jsem tam dělal přijímačky. Já nevím, na kterém děkanátu se to ztratilo, ale ke mně na Matematicko-fyzikální fakultu to nedorazilo. Jinak mě by určitě vyhodili po prvním roce, to jsem teprve začínal školu. Takže jsem měl takovéhle štěstí, že jsem na té škole zůstal. Tatínek se vrátil v prosinci padesát sedm. To zemřel prezident Zápotocký, přišel prezident Novotný a udělal amnestii. Jeho zhruba šest neděl před ukončením toho půlletého trestu amnestovali. Vrátil se sem do OÚNZ [Obvodní ústav národního zdraví], jenže ten ředitel OÚNZ tehdy byl silně komunisticky zaměřen, takže ho nepřijal. On pak pracoval v Nymburce, v Milovicích a já nevím, kde všude. Vždycky, když se to dozvěděl ten ředitel, tak šel pryč. Dostal slabší infarkt a musel do invalidního důchodu, bylo mu jednašedesát let.“
„Já jsem tehdy bydlel na Žižkově. Jako mladý člověk jsem tvrdě spal. A najednou se mi v noci zdálo, že přese mě létají letadla a že práškují pole. Já jsem si říkal, proč zrovna nade mnou musí práškovat pole, a neprobudil jsem se. Ráno jsem vstal, šel jsem do práce, šel jsem na autobus a tam byl hlouček lidí, všichni mlčeli. Krátce předtím totiž zdražili jízdenku městské dopravy ze šedesáti halířů na korunu. A já jsem si říkal: 'Ještě teď budou stávkovat ti autobusáci.' Tak jsem si řekl, že půjdu pěšky. Přišel jsem k novinovému kiosku a tam jsem si koupil Mladou frontu a čtu tam: ‘Bez vědomí prezidenta republiky, bez vědomí předsedy vlády, bez vědomí tajemníka KSČ přestoupilo pět vojsk v noci z dvacátého na jednadvacátého [srpna 1968] hranice.’ Čili okupace. Já jsem šel dolů, teď se to myslím jmenuje Seifertova, Seifertovou ulicí a dostal jsem se na Štvanici a teď už jsem viděl tanky, jak tam jezdí. Říkal jsem si: 'Vždyť já nic nemám k jídlu,' tak jsem běžel do velké samoobsluhy a tam jsem našel tři rybí konzervy, už všechno bylo vyprodané, abych vůbec měl co jíst. Nevěděl jsem, jak to bude dál vypadat. Když jsem se vracel nazpátek přes Štvanický most, tak už tam tanky stály napříč, už se těžko dalo projít. Skutečně z toho šel veliký strach. Tak jsem sedl na autobus a jel jsem do Poděbrad, kde jsem asi pět dní byl a po pěti dnech, když už se to ustálilo, tak jsem začal zase chodit do práce.“
„To jsme byli na dovolené v padesátém sedmém roce u Piešťan. Ta vesnice se jmenuje Brunovce. Měli jsme tam známé. Moje maminka měla revmatismus, takže v Piešťanech navštěvovala lázně. Tehdy tam ještě nebylo JZD, na Slovensku se říkalo JRD, jednotné rolnické družstvo. A právě v tu dobu je zakládali. My jsme tam žili u jednoho rolníka, který nám tam pronajal pokoj. To byl okres Nové Mesto nad Váhom. Toho rolníka odvezli ti, co ho přemlouvali, aby vstoupil do JRD, do Nového Mesta nad Váhom. Tam ho do dvou hodin do rána česky řečeno masírovali. Ale to byli ti zemědělci, co nechtěli, protože byli s tou svou půdou srostlí. Ve dvě hodiny v noci ho přivezli domů a ráno v půl osmé už tam byli znovu. My jsme zrovna snídali na takovém dvorku a on spal, protože ho přivezli ve dvě v noci, tak se musel vyspat. Můj tatínek jim řekl: ‘Prosím vás, proč toho člověka tak mučíte, vždyť on má celý den před sebou práce. Vždyť vy ho naháníte, jako se to dělalo za Stalina.’ To bylo v době, kdy už bylo po kultu osobnosti. Tato věta stačila k tomu, aby pro něj v noci přijeli, že pobuřuje, a zavřeli ho na půl roku.“
Vladimír Rudajev se narodil 3. listopadu 1938 v Praze. Jeho domovem však byly Poděbrady, kde strávil dětství i dospívání. Po maturitě v roce 1956 odešel do Prahy studovat na ČVUT Fakultu elektrotechnickou. Po roce přešel na Matematicko-fyzikální fakultu. V roce 1957 komunistický režim poslal za mříže Vladimírova otce. Důvodem bylo to, že se zastal rolníka, který odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Ve vězení strávil půl roku. Ačkoliv to nejprve vypadalo, že Vladimír bude muset ukončit studium, nakonec mohl pokračovat. Po promoci se stal uznávaným odborníkem v oblasti seismologie. Vladimír Rudajev působil od roku 1961 až do roku 2011 jako emeritní vědecký pracovník Akademie věd ČR. Za svou odbornou činnost získal čestnou oborovou medaili Františka Pošepného za zásluhy v geologických vědách. V roce 2012 odešel do důchodu a vrátil se zpět do rodného města Poděbrad. Zemřel 5. října roku 2023.
