Berta Růžičková

„Jednou tam byla mojí maminky nejmladší sestra. Ta měla dítě na ruce a ještě dva kluky, tři děti měla. Ta byla taky v odsunu a ten sběrný tábor byl, jak je centrální škola v Sokolově. To je ta škola, kde já jsem chodila do měšťanky, centrálka. A ona byla nahoře v druhým patře a já jsem mluvila nahoru. A u těch vrat tam byla hlídka, vojáci. A oni něco řekli, ale já nerozuměla. Oni tam mluvili, povídali něco, já jsem to ani nevnímala. Tam nebyli už žádní lidi, jenom já jsem s tetou mluvila. A najednou přišla ta hlídka ke mně, musela jsem jít s ním, vzal mě s sebou do tý kuchyně tam, tam jsem čistila brambory. Asi za dvě hodiny, já nevím, [už nevím], jaký čas to byl, ale asi tak dvě hodiny, tak mě zase pustili. Prostě že jsem neposlechla, tak jsem musela něco dělat. Musela jsem to odpracovat. On to přitom věděl dobře, že jsem nerozuměla.“

„Protože když byl konec války, tak byli u nás Američani. Ale akorát na kraji vesnice a kousek dál, cesta do Niv asi sto metrů nebo dvě stě metrů, teďko to nevím, tak odhadem, tam byli Rusi. Tam my jsme akorát se dostali k Američanům. Ale když jsme chtěli k těm našim příbuzným jít na návštěvu ještě před odsunem, protože odsun byl až v šestačtyřicátém roce, tak jsme museli mít povolení, papír, propustku, že můžeme jít. No ale Američani by nic nechtěli, Rusi to chtěli.“