„Já bych nikdy nechtěla, aby se to vrátilo před rok 1989. Už bych nikdy to nechtěla prožívat. A může mi být jedině líto, že jsem velkou část svého života, když člověk byl ještě mladý, prožila v tom vězení, v takovém tom našem světě. Vadí mi, když to někdo obhajuje, jak to bylo úžasný. No měli jsme, že jo. Chleba jsme si koupili ve frontě, a maso, a mohli jsme na Balaton. Když měl někdo známé, mohl támhle do Bulharska. Ale já bych to nechtěla. Demokracie je pro mě, přes své chyby a přes to, že jsme prostě lidi, daleko nejlepší, co zatím lidstvo bylo schopno vymyslet.“
„Byla to úžasná euforie. Starší syn byl na gymplu, už jsem byla s kluky sama. Oni i doma pomáhali, protože já jsem trávila čas v Občanském fóru nebo v improvizované redakci. Byl to takový intenzivní čas, kdy se opravdu moc nespalo, nejedlo, všechno v letu. Pořád se někde něco dělo, něco se řešilo, nějaké další zprávy, lidi…“
„Já jsem tenkrát ve svém ranku [v okresním kulturním středisku] měla i folkové zpěváky. Měli jsme objednaného [Pavla] Dobeše. Objednali ho přes agenturu, zajistil se sál. Měl vystupovat Dobeš. Lidé v kvádrech přicházeli na koncert a Dobeš tam stál, chtěl si s lidmi povídat a vysvětlovat jim, že nebude zpívat, protože stávkuje. Tenkrát přijel ředitel, byl zelený a hrál všemi barvami, a rozehnal to, že to je nepovolené shromáždění. Takže tam vznikla ještě hádka. Potom Dobeš řekl, že to nebude hrotit, a odjel. Někteří lidé mu fandili, jiní byli vzteklí, že si zaplatili vstupné.“
„Vůbec se to neutajilo, tajní [příslušníci StB] chodili do kostela. My jsme jezdili do Františkových Lázní. Nicméně všude byli tajní. Chodil dokonce… Já už si nevzpomenu na jméno toho pána. Říkali, hele, on tam vždycky stojí a dělá si čárky. A zajímají ho intelektuálové. Nezajímají ho babičky, obyčejné ženské, ale zajímají ho učitelé, doktoři, novináři. Takže tam si dělají čárky a mají nás zmapované. Mysleli jsme, jak jsme utajení, ale zase až tak utajení jsme asi nebyli. Takže si mě tenkrát pozvali na okresní výbor strany a já jsem skončila. Řekli mi, že prostě nesplňuji požadavky na socialistického novináře. A ještě jsem měla křížek na krku, tak řekli, jestli vím, co to znamená. Řekla jsem, že vím, co to znamená. No takže mě vyhodili. Doslova do písmene mě vyhodili. Já byla tenkrát sama s dvěma klukama, manžel už odešel. To bylo roku 1986.“
„Hraničář byly okresní noviny, které byly řízeny ONV. Zřizovatelem okresní národní výbor, ale ideologicky to spadalo pod okresní výbor strany. Tam jsme opravdu zažili, co to je cenzura, jak co psát a o čem psát a proč o tom a tom nepsat. Zažila jsem takovou jednu humornou historku, jestli to nebude nudné. Byla jsem mladá, zůstala jsem tam sama, protože jsem na něčem pracovala, kolegové se rozešli po nějakých reportážích. A tenkrát bylo sté výročí vzniku města Aše. Takže se dělal takový průřez historií města a jeho vzniku. Až jsme došli k tomu, že, tuším v roce 1961, se zrušil okres Aš. To se zrušilo. No a protože na konci zbylo místo, tak jsme tam dali fotku. Ašští kaktusáři dělali výstavu k stému výročí Aše, výstavu kaktusů. Tak jsme tam zařadili fotku. Noviny vyšly, připravovali jsme další. No a teď se rozletěly dveře a do redakce vtrhnul pan Inocenc Šarman. Inocenc Šarman byl obávaný tajemník pro ideologii na OV KSČ. A byl to opravdu takový ten rudý mozek. Byl hodně obávaný. Vletěl tam: ,Kde je Kubišta?!‘ ,Nevím, šel tam a tam.‘ Tak začal řvát na mě. Potřeboval si zchladit žáhu, já jsem tam byla, tak začal řvát na mě, že nás prokouk, že jsme kontrarevoluční hnízdo, že nás rozdupe, protože on pochopil ten náš jinotaj, že jsme chtěli říct, že komunisti v Aši všechno zničili, a je tam teď jenom poušť, kde rostou kaktusy. Že on pochopil, co jsme tím chtěli říct. Takže vím, že jsem z toho byla vyjukaná. Potom si pana šéfredaktora pozvali na koberec a pořádně ho tam proprali. Mám takovouhle vzpomínku na tu ideologii.“
Jaroslava Rymešová se narodila jako dcera Jaroslava a Milady Svobodových 10. října 1950 v Trutnově. Otec učil na zvláštní škole, matka pracovala jako vedoucí jeslí. Po matčině předčasné smrti roku 1964 se s otcem přestěhovala do Aše, kde se stal ředitelem dětského domova pro chlapce. Vystudovala střední průmyslovou školu v Aši a po maturitě nastoupila do laboratoře místní přádelny Tosta. Začala přispívat do podnikového časopisu Stávek a roku 1972 dostala nabídku stát se redaktorkou regionálních novin chebského okresu Hraničář. Psala reportáže z místních továren a zemědělských družstev, přesto se každodenně setkávala s cenzurními zásahy z OV KSČ. V sedmdesátých letech vystudovala dálkově žurnalistiku, provdala se, narodili se jí dva synové (1973 a 1976) a roku 1977 se s manželem přestěhovala z Aše do Chebu. Roku 1981 se seznámila s Růženou Jírovou z místního Kulturního a společenského střediska, která ji přivedla ke křesťanské víře. Začala navštěvovat patera Františka Radkovského ve Františkových Lázních a účastnit se setkání hnutí Fokoláre. Roku 1984 navštívila příbuznou v západním Německu, poté byla vyslýchána Státní bezpečností a vedena jako kandidátka tajné spolupráce. Na nabídku spolupráce s StB nikdy nekývla. Roku 1986 kvůli své víře přišla o zaměstnání v novinách a začala pracovat v Kulturním a společenském středisku. V listopadu roku 1989 se s paterem Radkovským účastnila svatořečení Anežky České v Římě a poté se v Chebu zapojila do dění listopadových dnů 1989. Roku 1990 se vrátila do redakce místních novin, jež nyní vycházely pod názvem Chebsko, a byla také místní zpravodajkou Rádia Svobodná Evropa. Okolo roku 2000 z médií odešla a pracovala jako romská poradkyně na sociálním odboru městského úřadu. Věnuje se také výuce tvůrčího psaní.
