Ing. Zora Rysová

"Já jsem totiž s nimi měla jeden legrační zážitek. Když jsem dělala u středočechů, takže někdy rok 1980, tak mi volal někdo do práce, nějaký chlapík, a říkal, že by se mnou potřeboval mluvit. Já jsem říkala: 'Jo, přijďte,' protože jsem si myslela, že jde o památku a chce konzultovat. Řekla jsem mu: 'Přijďte, jsme ve třetím nebo čtvrtém patře,' nebo v kterém jsme byli, u Nádraží Střed jsme měli úřady. A on říkal: 'Víte, já nějak tak nahoru bych nechtěl, nemohla byste přijít dolů? Tady je kavárna, já tady na vás počkám.' Já na to, že klidně a říkala jsem kolegům: 'Nějaký blázen, nechce lézt schody, musím dolů, tak jdu do kavárny konzultovat.' Přišla jsem tam a on tam seděl a ptal se: 'Víte, proč jste tady?' A já na to: 'No, máte nějakou památku.' A on koukal a říkal: 'To ne.' A teď mi začal vykládat, jak to je – ten socialismus, a jak ti moji kamarádi, ti křesťanští kamarádi, a takoví jako Zdeněk Neubauer, jak oni to myslí všechno hrozně dobře. Že oni to vědí, soudruzi, ale že oni někdy dělají věci, které jsou na hraně zákona, a oni nejsou právníci, oni to netuší a mohli by se dostat do maléru. A jestli bych nebyla tak hodná a nedělala spojku. Že bych jim chodila říkat, co moji kamarádi dělají, a oni by mi vždycky řekli: 'Tohle ale už dělat nesmějí, to je nebezpečné, to by byli v konfliktu se zákonem.' A já bych to zase řekla těm kamarádům a ti by to nedělali přece, že jo. To když jsem pochopila, tak jsem se smála, asi jako vy, a řekla jsem: 'To snad nemyslíte vážně, opravdu! Jako že já vám budu práskat svoje kamarády? To snad ne!' Tak jsme se rozešli."

"Někdy v březnu řekla bych, že byl můj podpis publikovaný, co si pamatuji. Tou dobou jsem jezdila do Řepčic, jak byly ty baráky v severních Čechách, k Viktorovi Parkánovi. A teď byla Charta a byla možnost ji podepsat, tak jsem měla úvahu, že když tam bylo na začátku asi 200 lidí, tak že 200 lidí budou trápit lehce, ale čím víc jich bude, tak tím to pro ně bude náročnější. Takže je potřeba co nejvíc lidí. Když byla ta možnost, tak mi Viktor nebo někdo řekl, že stačí napsat papírek, na který se napíše: 'Souhlasím s prohlášením Charty 77', dám tam svoje narození, jméno, adresu a někomu to v Praze dám, kdo to předá. A já vím, že jsem to nosila v peněžence několik týdnů, než jsem někoho potkala. Zřejmě Sváťu Karáska, který myl okna ve Vodičkově ulici, nevím, jestli tenkrát, ale přes Sváťu jsem to posílala. Dala jsem mu to a on to pak někomu předal. To bylo někdy v únoru v březnu."

"Pak byl rok 1968, všechno už vypadalo výborně, cenzura, všechno, pohoda. A dokonce se povedlo, že kamarádka zařídila brigádu v Anglii, sbírat jahody. Tak jsem dojela do té Anglie, tam jsem byla, já jsem odjížděla 7. srpna a maminka mi řekla: 'Kdyby se stalo něco s Rusama, tak se nevracej.' Já jsem říkala: 'S Rusama, jo? Co by se mohlo stát? Ti jsou v Rusku, my jsme tady.' Bylo 20. srpna v noci, já jsem se vracela, dojela jsem do Londýna z brigády a dvacátého prvního jsem měla jet vlakem do Čech. Já jsem tedy toho dvacátého přišla do toho Londýna. Samozřejmě jsem neměla kde spát, druhý den ve dvě hodiny mi jel vlak, no tak jsem se tam v noci procházela. A ráno, když už bylo světlo, tak jsem viděla, jak mají prodejci novin [...] a tam bylo teda psané: 'Praha, Čechy, tanky' a byly tam fotky. A já jsem říkala: 'To ne, to prostě ne!' A že to nevím. A okupace tam byla a invaze a takové nadpisy. A já jsem říkala: 'Ne, ne, ne, jedu domů a mamince řeknu, že jsem se nic nedozvěděla.' Jako co, že jo? Najednou mi to klaplo, protože ona mi řekla, co mám udělat, a já jsem nechtěla, já jsem chtěla domů. Sedla jsem do toho vlaku. Potkala jsem tam jednu holku, prošly jsme celý vlak a byly jsme jediné dvě z Čech, kdo jel v tom vlaku. A ona mi řekla, že jsou zavřené hranice s Německem. A že ten vlak, co máme ta spojení [...] dojedeme k těm německým hranicím a že tam dva tři dny – nebo nevíme jak dlouho –budeme čekat, než nás pustí. Ale že Němci jsou hodní, že nás budou krmit, že se nemusím bát. Tak jsem říkala: 'Ne, ne, ne, v Německu já nebudu ani za nic!' Hrozně jsme byli protiněmečtí, na konci války ta propaganda, to Německo bylo pro nás opravdu špatné. Tak jsem vystoupila, ona taky, a vrátila jsem se zpátky a zůstala jsem v té Anglii rok."

"Já ještě když jsem končila devátou třídu v roce 1962, chtěla jsem jít – nebo rodiče chtěli –, abych šla na střední školu, která byla tady na Dobříši, jako je gymnázium, tenkrát to bylo SVVŠ. Tak jsem si dala přihlášku a oni mě pozvali na přijímací pohovor. Řadu lidí vzali rovnou a některé prověřovali. A já jsem šla na pohovor, všechno jsem celkem zvládla. A oni mi pak ukázali takhle papír, ta komise, a říkali: 'No, odpovídáte dobře, známky dobré, všechno.' Ale přes to bylo červeným písmem napsáno od národního výboru: 'Nedoporučujeme.' Takže přišlo tatínkovi, že ne, že mě nepřijmou na tu střední školu, že musím jít do zemědělství, protože dědeček byl kulak. Ty dvě starší dcery tomu o fous unikly – tomu, jít do toho zemědělství. V zemědělství nikdo moc nechtěl pracovat, protože to byla těžká práce na těch polích, na tom slunci, ruční práce tenkrát. A tak sháněli lidi a naháněli je tam. Já teda, tady jasné předpoklady, že jsem kulacké dítě, takže bych tam měla jít. Ale já jsem byla takové dítě neduživé. Takže tatínek šel k doktorovi, ten mu napsal potvrzení, že jsem neduživé dítě a že to zemědělství by pro mě zatím nebylo vhodné. Tím mi dali odklad, řekli, že můžu jít na tu střední školu, ale s podmínkou, že pak půjdu studovat buď zemědělskou, nebo půjdu do JZD za ty tři roky. A za ty tři roky byl rok 1965 a všechno už bylo skoro jinak. Vůbec nikdo se nezmínil, že mám jít do zemědělství. Dala jsem si přihlášku na stavební fakultu, tam mě vzali a nebyl problém."