„Říkal mi, ty nepotřebuješ mluvit česky. Manžel mne trochu učil v Anglii, ale takové věci jako: Mám tě ráda, dej mi pusu. To mi tady pak bylo houby platný, že?“
„Tam jsem potkala manžela. To byla legrace. To také chcete slyšet? Jéžišmarjá. Pode mnou pracovaly dvě děvčata, obě byly Marie, Mary. ,Lilinko, nechoď domů na první vlak.‘ Musela jsem ze Stratfordu domů vlakem. ‚Dneska nemůžu, já musím vždy říct mamince, aby neměla starosti se mnou.‘ Druhý den po práci jsme tedy šly, jedna Mary nalevo, druhá napravo. Ve Stratfordu jsou krásné mosty přes řeku. Naproti nám šli tři vojáci. Jak šli blíž, tak zastavili před námi a ten poslední salutoval. Ten veprostřed řekl: ‚Prosím‘ – ale anglicky - ‚please‘. A mimikou naznačují, že by chtěli tancovat. Tak jsme koukaly. Byl naproti mně, tak řekl please. Chtěli vědět, kde se tancuje. Ukázala jsem na tu velkou budovu. Zase zasalutoval a šli dál.“
„Pán přišel zezadu s košem chleba, viděl, že jsem byla první, a tak se zeptal, co si přeju. Řekla jsem: ‚Chleba prosím.‘ – ‚Jaký?‘ – ‚Kalhoty prosím.‘ – On koukal trochu divně. Kulatý prosím. – Jak jsem se učila v noci, vzala jsem slovník od K a vypisovala si slovíčka. Místo kulatý jsem řekla kalhoty. Lidi pak říkávali: ‚Ještě chodíte pro kalhoty chleba?‘- Ano, ale člověk se učí, ne?“
„Tak Mary a Mary řekly, že tancovačka končí v půl desáté, vlak jede za deset minut deset, tak půjdeme taky tancovat. Na tři české vojáky jsme ani nevzpomněly. Šly jsme do sálu. (…) Najednou přišel jeden voják. Zeptal se, jestli smí prosit. Tak jsme tancovali. (…) Mluvil krásně anglicky a říkal, že je ženatý. Ptal se mne, jestli bych tancovala s jeho kamarádem. Řekla jsem, že ano, pokud on bude chtít. Tancovali jsme asi třikrát, než bylo čtvrt na deset.“
(Tazatel) Vašeho muže nikdy nenapadlo vstoupit do strany, zažádat si o vstup? - „Vůbec ne. Řekla jsem: ,Hele, Pepo, když ta paní, co jde venku kolem okna, chce být komunistka, tak ať je komunistka, ale to neznamená, že já musím být.‘ Ani jsme nikdy neměli zájem. Ale byli jsme kvůli tomu biti.“
Lillian Schořová, roz. Pipps, je jednou z mála dosud žijících „válečných nevěst“, které si po roce 1945 přivedli českoslovenští vojáci z Británie. Lilly svého muže, tankistu obrněné brigády Josefa Schoře, nikdy neopustila, i když její životní příběh byl velmi těžký. Narodila se jako Lillian Pipps roku 1920 v Anglii nedaleko Shakespearova rodiště Stratfordu-upon-Avon. Za války byla civilní inspektorkou skladů britského námořnictva. V roce 1940 se seznámila s českým vojákem Josefem Schořem, o rok později si ho vzala. V roce 1944 se jim narodila dcera Anna. Na podzim 1945 odcestovala s rodinou do Prahy, původně jen dočasně na návštěvu manželových rodičů, kvůli zdravotním problémům manžela v Československu nakonec zůstala. Manžel musel odejít do invalidního důchodu, Lilly zpočátku musela z jazykových důvodů pracovat v třídírně uhlí v Lomu u Mostu. Později byla zaměstnána 25 let na poště v Lomu a v Mostě (1951-1976) jako poštovní doručovatelka. V letech 1981 až 2005 žila a pomáhala v místní knihovně v Lipně nad Vltavu, v současnosti žije opět v rodném městě manžela, v Lomu u Mostu.
