John Schwarz

„Moje rada zní: zůstaňte především flexibilní. Protože změny, které dnes prožíváme, se zrychlují takovým tempem, že nikdo nedokáže předpovědět, co přinese zítřek. Nemůžeme ani předvídat, jaké dovednosti budeme muset mít, abychom zítra přežili. Víme jen to, že během svého aktivního pracovního života budete muset pravděpodobně pětkrát nebo šestkrát změnit svoje dovednosti. A tak nejdůležitější vlastností je zůstat flexibilní a být ochotný se učit. Protože pokud to neuděláte, stanete se nepoužitelnými. A není jasné, zda společnost bude mít místo pro neužitečné lidi. Takže zůstaňte flexibilní."

„Mezi 21. a 30. srpnem jsme museli jet do Českého Krumlova, protože moje sestra byla u babičky, která tam žila, což byl také výlet. Měli jsme auto, táta řídil a jeli jsme dolů i proto, abych se rozloučil s babičkou, protože jsme si mysleli, že už ji asi neuvidím, a také abychom vyzvedli sestru, která potřebovala zpátky do Prahy. Dostali jsme se do vojenského provozu, do kolony tanků, které jely na České Budějovice nebo kam. To bylo dost ošklivé, protože nás ze všech stran sevřeli a dělali si z nás srandu. Tank za námi najednou zrychlil a začal tátu mačkat, ten vepředu zpomalil. Měli rádia, tak se mohli dohodnout. Myslím, že tátovi tenkrát dost tekly nervy, ale nic se nestalo. Dostali jsme se z toho, přijeli jsme do Krumlova a zpátky bez nehody, rozloučil jsem se s babičkou a tetou.”

„Posílali jsme si fotky poštou v dopisech sem a tam. Jednou jsem přijel do Prahy po změně vlády v 91. nebo 92. roce. V té době, kdy jsem odjel z Kanady a než jsem přijel do Prahy, se změnila vízová povinnost. Neměl jsem vízum do Čech, měl jsem kanadský pas. Předtím jsem vízum nepotřeboval, ale přijel jsem do Prahy, a: ‚Potřebujete vízum, pane Schwarz, nemůžete sem.‘ Tak jsem smlouval s tím pohraničníkem, aby mě tam pustili, a on říkal: ‚Jediný způsob, jak vás můžeme pustit je, že půjdete na policii a vyřídíte si to s nimi.’ Tak jsem šel na policii. Mají tam [na letišti Ruzyně] kancelář, mluvil jsem s tím chlapíkem, který byl za přepážkou, a on říkal: ‚Kde jste se narodil?’ Já říkám: ‚V Praze.‘ A on: ‚A kde bylo to poslední místo, kde jste bydlel?’ Tak jsem mu dal naši adresu do Mánesovy ulice. On šel do zadního pokoje, přišel zpátky a měl štos papírů tři centimetry vysoký, kde měl kopii veškerých fotek, které jsme kdy poslali poštou. Věděli o nás všechno. A to bylo po změně vlády už za demokratického systému. Ale stejně mě nepustili. Řekl mi: ‚Já vás sem musím pustit, protože jste Čech a narodil jste se tu, ale když budete chtít zpátky do Kanady, jediný způsob, jak můžete odsud ven, je pořídit si český pas. A to bude trvat měsíc…’”

„Byla hrozně fajn. Byla s ní legrace od rána do večera. Četla všechno, věděla všechno, mluvila šesti nebo sedmi jazyky a byla takovou bojovnicí proti normálnímu životu. Cokoli, co bylo normální pro většinu lidí, se jí nelíbilo – to vždycky vyhodila z okna a žila si svůj vlastní život. Když jsme ji navštívili v Krumlově, tak jsme procourali celou krajinu nahoru dolů. Chodili jsme pěšky dvacet kiláků tam a dvacet kiláků zpátky, i když jsme byly malý děti. Jí to nevadilo: ‚Nebuď srab, jdeme!‘“