Eva Schwebel

* 1951

  • „To bylo těžké. To, co bylo, že... Vlastně ta židovská obec – ne židovská obec, ale několik lidí z té židovské obce – si mě vzalo jako ‚réfugié‘, jako na starost, řekněme. Takže oni dělali, co nejlepšího uměli. To znamená, že potom byly tam dvě paní, dvě staré dámy, které se staraly o jeden internát univerzitní. A ony se začaly o mě starat skutečně. Ale to bylo velmi těžké také, protože mě zvaly na každý šabat k nim na večeři. Já jsem byla ztracená, to bylo… Ony byly velmi dobré vůči mně, ale to byl jiný svět. To byl pro mě jiný svět! A co mě udrželo, myslím, naživu – že mě daly do jedné židovské školy, privátní. Abych pokračovala ve studiu. Hned od září, hned, čili dělaly, co mohly. Protože 21. bylo, co bylo, a já už 1. září byla ve škole. To znamená, že ony také se o mě postaraly.“ – „A to byla židovská škola? Židovská střední škola?“ – „Židovská škola, která šla od malých do maturity. Takže přece jen dělaly akce v můj prospěch. Musím to říct.“ – „Ti rodiče té…“ – „Ne ti rodiče, ty dvě paní staré. Takže ony mě nenechaly sedět a nic nedělat, ony se o mě staraly. Takže jsem šla v září, hned jsem začala maturitní rok. Umíte si to představit? Když nemluvím francouzsky – málo. V židovské pobožné škole, s lidmi, které jsem nikdy neviděla, neslyšela. Ředitel, který byl velký vědec v židovství, velmi pobožný… Nevím, jak jsem to všechno přežila nakonec. Sama se obdivuji, možná poprvé se obdivuji sama – to se musí zveřejnit.“

  • „Můj vztah k Slovensku byl velmi těžký, když jsem tam žila. Samozřejmě o tom se nikdy nemluvilo. To znamená, že já jsem byla – po tom, co od mámy jsem věděla, to málo, co jsem věděla – to znamenalo, že já jsem… Já jsem Slovenka, tam jsem se narodila, ale já jsem měla, v určitém smyslu – to se také neříká – ale určitě, když jsem byla malá, jsem nenáviděla Slováky. Protože jsem si byla vědoma, že to, co udělali, co udělali mojí mámě, co udělali Židům… Já jsem neznala celou historii. Já teprve teď objevuji, ty poslední roky, fakta a tak dále. Jako děcko jsem věděla jen to, co mi řekla máma. O tom se ve školách neučilo, o tom se nemluvilo. A teď zkusím odpovědět na vaši otázku: o tom se nemluvilo vůbec. Mezi dětmi vůbec ne, o tom se možná mluvilo v rodinách mezi Židy. Ale aby se s většinou… s majoritní společností aby se o tom někdy mluvilo – vždyť to přišlo až, co já vím, dvacet třicet roků po mém odchodu, ne?“

  • „Mám takové vzpomínky šedivých ulic, všechno bylo šedivé u nás, domy, ulice. Potom, jak jsem vám říkala – ten vnitřní strach, který nebylo vidět navenek, ale vždycky byl ve mně. Ale co bylo štěstí: že máma měla mnoho přátel. Matka a otec si příliš nerozuměli, jak jsem říkala už předtím, takže máma mě vláčela stále ke svým přátelům. To bylo většinou hodně křesťanských přátel – i židovských rodin. Takže jsem nebyla sama, měla jsem dobré přítelkyně a vždycky jsem byla nejlepší žačkou, to byla povinnost. Máma byla trošku těžká, to byla těžká osobnost. Nevím, jaká byla před válkou, ale po tom, co prožila, bylo těžko. Ona byla velmi náročná.“ – „Myslíte náročná, jako že měla na vás velké požadavky?“ – „Velmi velké požadavky. A vlastně nikdy jsem je neuměla uspokojit. To bylo trochu těžké. Protože myslím, že nic nemohlo uspokojit moji mámu po tom, co prožila. Takže to bylo takové dětství trošku osamělé, byla jsem dost izolovaná. Izolovaná i neizolovaná. Protože doma jsem byla trošku sama, ale ve společnosti jsem měla dobré přátele.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 04.01.2024

    (audio)
    délka: 03:01:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Matka ji odmala připravovala na možnost exilu, v sedmnácti pak zůstala sama ve Francii

Eva Schwebel (Zipser) v roce 1968
Eva Schwebel (Zipser) v roce 1968
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Schwebel pochází z druhé generace přeživších holokaust. Židovského původu byli oba její rodiče. Zatímco otec Alexander Zipser se během války skrýval na Slovensku, matku Aranku Neumannovou nacisté v jednom z prvních transportů slovenských Židů deportovali do Osvětimi. V tomto vyhlazovacím táboře přežila dva a půl roku, než se zachránila transportem do pracovního tábora v Trutnově. Alexandr i Aranka přišli během holokaustu o celé své rodiny. Vzali se v roce 1949 v Košicích, poté se jim 18. srpna 1951 narodila jediná dcera Eva. Tu v dětství ovlivnil stále přítomný strach rodičů a jejich ostražitost vůči většinové společnosti, která nepřipouštěla reflexi holokaustu. V létě 1968 sedmnáctiletá Eva odjela na pozvání přítelkyně do Francie a po sovětské invazi do Československa se rozhodla ve Štrasburku zůstat. Rodina jejích hostitelů ji umístila do židovského internátu a Eva nastoupila do maturitního ročníku velmi zbožné soukromé židovské školy. Po úspěšné maturitě pokračovala studiem na univerzitě a v roce 1971 se provdala za Francouze tunisko-židovského původu jménem Alain. Ten však o dva roky později, v době, kdy Eva byla v sedmém měsíci těhotenství, tragicky zemřel. Eva porodila syna Gabriela a do Štrasburku za ní natrvalo legálně přicestovali její rodiče. Nový smysl života pak vedle péče o syna nalezla v práci pro Radu Evropy. V roce 1984 se podruhé vdala, s manželem Henrim Schwebelem má dceru Léu. Za druhým manželem se přestěhovala do Paříže, kde poté pracovala v Rozvojové bance Rady Evropy. V roce 2011 odešla do důchodu a začala se učit hebrejsky. Vydala autobiografickou knihu Nevráť sa.