Josef Sedloň

„... to byl ten rok 1948, kdy přišli komunisti, bylo to nějak v únoru. Okamžitě je vyhodili z Tábora, všechno sebrali, zamkli, nepustili je do kanceláře, nikam, žádný peníze si nemohli vzít, takže byli tam víceméně vyhození, a protože rodiče bydleli v domku přímo v té továrně, tak tam rodiče byli a čekali, co bude...“

„Začátek byl v Táboře, ve Vančurově ulici, kde můj otec bydlel u svého otce, a tedy můj děda měl ve sklepě bednářskou dílničku, kde se můj otec vyučil bednářem. Pak otec odešel do Heřmaniček, kde si založil takovou malou soukromou dílničku, protože v tom Táboře nemohl být vzhledem k tomu, že v té sklepní dílně, kde se vyráběly ty sudy, byl hluk, takže se museli vystěhovat za Tábor. Za Tábor se vystěhovali, koupili tam nějaký pozemek, byl na tom nějaký dřevěný objekt, a tam se přestěhovali s manželkou, tam začali budovat ten podnik a vyrábět sudy, to byl rok 1939. Pak tam nějaký dělník odhodil nedopalek cigarety a ta dřevěná budova vyhořela komplet do základu. Byl to problém, bylo to málo pojištěné, protože těch peněz samozřejmě bylo pomálu, a bylo jediný štěstí, že starosta Tábora Soumar jim pomohl, protože chtěl... to byla továrna, která zaměstnávala lidi a ti teď neměli práci, tak jim pomohl, že pro výstavbu nového objektu sehnal cihly a kamení. Tím vznikly ty první zděné budovy...“