Petr Šída

„A teď vám řeknu, co mě nejvíc mrzelo. V devětašedesátém jsem byl ještě s berlemi v nemocnici. A když to bylo, tak jsem se šel podívat, jak se to bude oslavovat. A tak jsem se dobelhal k radnici a viděl jsem, že ty dveře, u kterých jsem byl postřelený, jsou zarovnané až nahoru kyticemi. A najednou tam přišli policajti, vojáci, obklíčili to, zapáskovali. Přijel traktor, seskočili dva maníci – vidle a začali to nakládat na valník u toho traktoru. Já jsem byl o berlích, jak byla ta rohová Kniha, tak na tom rohu, nemohl jsem se tam přiblížit, protože jsem se bál, že když ti policajti něco začnou, tak že s těmi berlemi neuteču. A viděl jsem hroznou věc, kterou jsem nedokázal pochopit. Když to tam trochu vyčistili, tak v tom rohu, co jsme byli postřelení, si chlapík, takový mladý chlap asi o dva roky starší než já, sundal si kalhoty a na to místo, kde jsme leželi, udělal velkou potřebu.“

„Asi takhle. Nedá se zapomenout. Nedá se zapomenout, co udělali, ale odpustil jsem. Kdyby tady teď přede mou stál člověk, který do mě střílel, tak bych mu snad ani sprostě nevynadal. Člověk musí žít a musí nějaké ty chyby... protože s křivdami se potom žije špatně.“

„Potom mě naložili a dotáhli mě tam. Když jsem na příjmu ležel na zemi, tak s hrůzou vidím, že tam jsou někteří lidé přikrytí, to znamená mrtví. Nadzvedl jsem deku a vidím toho chlapce [Jindřicha Kuliše], kterého jsem pustil do sanitky před sebou. Takže to měl za sebou. Prohlídli mě, viděli, co mi je, že mám rozstřílené nohy. Musel jsem na operační sál. Ale bohužel vypadl proud, čili nedalo se dostat nahoru. Měl jsem ohromnou kliku, protože mezi zřízenci byl jeden můj kamarád, se kterým jsem občas zašel na pivo. Ten mě ještě s jedním chytil v podpaží a táhli mě po schodech nahoru. A říkali: ,Neboj, neumřeš, my se o tebe postaráme.‘ A to bylo poslední, co si pamatuji. Pak jsem ztratil vědomí.“

„Když začala střelba trochu utichat, přijely první sanity. Vedle mne tam ležel kluk, který… Mě chtěli naložit a odvézt. Já jim řekl: ,Ne, ne, vezměte tohohle kluka.‘ On si držel plíce a mezi prsty se mu dělaly takové osmi- deseticentimetrové bubliny. Tak jsem jim říkal: ,Ten je na tom daleko hůř, já mám jenom rozbité nohy, vezměte jeho.‘ Naložili ho a v tu ránu nějaký tank strčil do sanitky a znovu začalo být dusno. Z druhé strany z Knihy, na rohu tam byla prodejna Kniha, vyběhli dva kluci, chytli mě a táhli mě ke dveřím sklípku [radničního]. Jenže po nich začali střílet. Jak byla radnice pod lešením, tak tam byly složené trubky od lešení. Pustili mě za ty trubky, aby na mne nemohli. Sami utekli do sklípku. Bohužel jedna noha mi z těch trubek trochu vyčnívala, takže se mi do ní dvakrát trefili. Jednou mi to proletělo středem, tím nártem, podruhé špičkou boty, což mě nezasáhlo.“