„Samozřejmě, naše vesnička, já ji vidím ještě dodneška, taky každým rokem tam jezdím. Ale já si jako kluk pamatuju tu dědinku, která měla plno zeleně, byly u nás stromy, jak ovocný, tak všelijaký okrasný. Já nevím, granátová jablka v každé zahradě, to bylo, když to začalo červenat, úplně jako v rajské zahradě.“
„Někdo vrazil, jak se říká, nůž mezi nás, protože dřív jsme hrávali slavomakedonské písničky, tancovali jsme, chodili na zábavy, protože chodili jako Řeci. Ale dneska oni se nezúčastňují našich zábav řeckých, a to přitom jsou oslavy, kde oslavujeme státní svátek 25. března a 28. října.“
„Měli jsme, naše skupina měla jet do Sýrie, no a bohužel, náš jeřábník se vrátil místo po třech měsících po čtrnácti dnech a říkal: ,Hoši, to se nedá vydržet, tamti, jak vyleze slunko, tak se ztratí a naši inženýři kopou kanály.“
„Úděl nás, dědků a babek, už je zůstat, a jak se říká, pěstovat si vnoučata. Protože jak už děcka vyrostou a odrostou a jsou vnoučata, tak to už jsou pro vás dvojnásobný děcka. Kolikrát třeba řekne snacha: ,Já mám strach…‘ A já říkám: ,Ty máš strach pro svoje dítě, ale já mám strach pro dítě mého dítěte, já mám dvojnásobný strach, takže se vůbec nestrachuj, že někde pustím kluka, aby ho přejel, já nevím, autem tady někdo, nebo tramvají.“
„Takový ty řeči, že ,Vyjídáte nám chleba!‘, to jsou paradoxy, to je z levého ucha, to nechám přejít přes pravý, ale to jsou většinou takový štengrovačky, jak se říká. Ale že by třeba taková zášť, jak je tady proti třeba černochům, to ne.“
Giorgios Sideridis se narodil v roce 1943 v Megali Sterna (obl. Kozani) v Řecku. S matkou, babičkou, bratrem a sestrou uprchl do Jugoslávie a strávil rok v Bulkesu, odkud byl v roce 1948 se sourozenci převezen do Polska. Tam žili až do r. 1954 v dětských domovech, poté se dostali do ČSR. Tam se shledali s otcem, který byl raněn za občanské války, s matkou i babičkou. Po příchodu do ČSR dokončil pan Siederidis základní školu ve Višňovém (okr. Znojmo), kde bydlel spolu se svými sourozenci mezi českými dětmi v dětském domově. Poté se přestěhoval k rodině do Brna, vyučil se automechanikem a pracoval nejprve v Pragovce v Praze, následně v Avii Brno, Chemomontu a nakonec v betonárně v Chrlicích, kde pracoval až do důchodu. Byl předsedou řecké obce v Brně po r. 1991, za socialismu se angažoval v kultuře, vedl soubor Prométheus. Vzal si Řekyni ze stejné vesnice, má syna a dceru. Udržuje řecké tradice, mluví plynně česky, řecky i polsky, domácnost je řecká, vaří se až na pár klasických českých jídel převážně řecky. O návratu do Řecka uvažoval, ale rozhodl se zůstat - děti chodily do české školy a pak se narodila vnoučata. Přijal české občanství, ale cítí se být Řekem, říká, že každý Řek je hrdý. Tvrdí, že se Řekem narodil a Řekem zemře. Do Řecka se vrátili všichni sourozenci a provdala se tam jeho dcera, syn si vzal Češku a žije v ČR. Do Řecka jezdí pan Sideridis každý rok. Říká, že má stále Čechům za co děkovat, a nemyslí si, že by Češi měli vůči Řekům zášť. S makedonskými spolky podle něj mají kontakty na osobní úrovni kamarádské, spolkové ale ne.
