Monika Simchen

* 1949

  • „Hranice vlastně vždycky ovlivňovala můj život. Žili jsme přímo na hranici. Mezi Ebersbachem a Jiříkovem byl plot z ostnatého drátu. Jako holka, jako školačka, jsem kolem něj často chodila, musel být vysoký nejméně dva metry, ne-li víc. S tímto ostnatým drátem jsme vyrůstali. Nebylo tam skoro vidět lidi, nikdo se nesměl na hranicích potkávat. I kdybyste tam někoho znali, nesměli jste s ním mluvit. Na hranicích byly pořád hlídky, byly kontrolované, přísně, velmi přísně. Babičku z otcovy strany jednou chytili, když byla v lese na houbách. Zašla možná tři, čtyři, pět metrů na české území, odvedli ji a musela jít na úřad do Rumburku a u výslechu vysvětlovat, proč přešla hranice. To ji tenkrát strašně rozrušilo. Jednou jsem se ve škole ptala proč. My jsme vlastně tehdy byly obě socialistické země, NDR a Československo. Tak proč musel být mezi našimi dvěma státy ten obrovský plot z ostnatého drátu? Učitel tenkrát neznal odpověď, odpověď na tu otázku jsou mi dlužni dodnes.“

  • „Jako malá holka, kdy jsem snad ještě ani nechodila do školy, jsme se šli podívat z vrcholu Heinberg… Vlastně jsme tam nesměli, protože hranice byla kontrolovaná. Kdyby nás chytili, tak nevím, co by se stalo. Každopádně se rodiče dozvěděli, že se bourá dům maminčiných rodičů v dolní vsi. Pak sem do Jiříkova, do českého pohraničí, byli přesídleni lidé, kteří přišli zdaleka, z vnitrozemí Čech nebo z Moravy, kteří tam byli vysídleni a sem je zase přesídlili. Byl to velký dům, z přední strany kamenný a vzadu, to si ještě matně pamatuji, hrázděný. A ta hrázděná část byla potom zbourána, prostě to spálili. A celá rodina jsme tam byli, stáli jsme nahoře a koukali jsme dolů a dospělí všichni brečeli. Pak si asi lidi rozebrali kameny, co tam zbyly, a později, když jsme šli kolem, tak tam byl ještě dlouho hodně velký modrý smrk, stál před domem, a základní kámen od schodů. Velký kámen, v určitém okamžiku zmizel i ten. Ale stál tam dlouho. Věděla jsem vždycky, že na tom místě ten dům stál.“

  • „Vím o tom jen z vyprávění rodičů. V pětačtyřicátém roce válka skončila a lidé žili ve svých domech vlastně docela normálně. Otec se vrátil z fronty na podzim roku 1945 a byl pak ještě doma, a pak, myslím, že to souviselo s Benešovými dekrety, byli Němci vyhnáni ze svých domovů. Otec mi vždycky vyprávěl, že asi půl roku ještě bydlel u kamaráda v dolní části vesnice, kde se shromáždili všichni, kteří museli opustit své domovy. Muselo tam žít nejméně dvacet nebo pětadvacet lidí, než přišel rozkaz, že Němci mají být odsunuti přímo do Německa. Pak jezdily vlaky. Nevěděli ani, kam ty vlaky jedou, bylo jim řečeno, že se mají za hodinu nebo za dvě hodiny sejít na nádraží. Směli si vzít s sebou osm kilo, osm kilo není moc. Jednou jsem to zkoušela na váze, není to moc. A pak odjeli, někam do ciziny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zittau, 14.02.2024

    (audio)
    délka: 57:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odpověď na otázku, proč musí být mezi našimi dvěma socialistickými zeměmi hranice s ostnatým drátem, mi škola dodnes dluží

Monika Simchen, Zittau, 2024
Monika Simchen, Zittau, 2024
zdroj: natáčení

Monika Simchen se narodila 28. dubna 1949, necelé čtyři roky po konci druhé světové války, v saském Ebersbachu. Vyrůstala doslova pár metrů od české hranice a na dohled od Jiříkova. Z tohoto města byli po druhé světové válce vysídleni oba její rodiče a prarodiče. Monika jako malá přes hranici přihlížela, jak noví osadníci Jiříkova bourají rodný dům její matky. Dětství pamětnice poznamenala přítomnost neprostupného plotu z ostnatého drátu, který od sebe do roku 1963 odděloval tehdejší Československou socialistickou republiku a Německou demokratickou republiku. Vlast svých rodičů Monika poprvé navštívila v roce 1966, od té doby udržovala styky s posledními žijícími Němci v Jiříkově, zpívala také ve sboru v místním kostele. Roku 1968 se přes hranici na Liberec a Prahu valily tanky okupačních „bratrských“ armád. Roku 1970 se vdala za Gerharda Simchena, potomka německých vystěhovalců z Čech. Po roce 1989 Monika Simchen nacházela v českém pohraničí partnery v soukromém podnikání – vedla textilní manufakturu. Dnes pamětnice hranici mezi Jiříkovem a Ebersbachem téměř nevnímá, pořád ale dokáže s naprostou přesností popsat, kudy dříve vedl ostnatý drát.