„Teprve až jsem chodil na tu obchodní akademii, tak jsem tam měl kamaráda, který bydlel až v tom Zahradním Městě. Šel jsem ho několikrát navštívit a tam jsem viděl nějakou fotografii. A on říká: ‘To byl náš tatínek.‘ On pak říkal, že jednou v noci zabouchalo gestapo na dveře, vlítli dovnitř a vytáhli jeho tatínka z postele a řekli: ‘Obléknout a jdete s námi!‘ A maminka plakala a tatínek jí říkal: ‘Nebreč, nic se neděje, já jsem nic neudělal. To se všechno vysvětlí. Já jim to vysvětlím, že jsem nic neudělal a řeknu jim, kde jsem kdy byl. To je v pořádku, já se za chvilku vrátím.‘ Tatínek se celou noc nevrátil. Ten můj kamarád šel tenkrát ráno do školy, a když ze školy vycházeli po obědě, tak naproti škole byla nějaká plakátovací stěna, na které si přečetl seznam popravených, a tam byl ten jeho otec.“
„Vystupoval jsem dole z tramvaje v Hostivaři. Šel jsem do té Šafářovy ulice, kde jsme tenkrát bydleli. A když jsem šel za prvním rohem k té naší ulici, tak tam stál Tatraplan v metalíze. Tenkrát byly v Praze pouze dva Tatraplany s metalízou. Jeden se světle zelenou a jeden se světle modrou. A já jsem si říkal, že tohle to auto někde potkávám poslední dobou každou chvíli. Šel jsem teda dál do té naší ulice a přicházel jsem k našemu domu. V tom domku jsme bydleli s rodiči manželky, s rodinou její sestry a ještě tam byli dva staří lidé, kteří tam měli svůj malý byteček. Najednou jsem tam viděl za takovými prosklenými dveřmi, že z naší kuchyně se svítí. Ve chvíli, kdy jsem dával klíček do zámku, tak jsem viděl, že proti mně někdo jde, také někdo šel ze shora ulice, někdo zezdola a za mými zády, naproti, kde bydleli Drašnarovi, tam se otevřely dveře a taky někdo odtamtud šel. Já to ale stále jen tak lehce vnímal. Říkal jsem si, kdo pak tady asi u nás je na návštěvě. Myslel jsem si, že je tchýně vzala k nám do toho bytu. A když jsem otočil klíčkem, tak jsem najednou byl mezi čtyřmi pistolemi.“
„Seděli jsme tam v té řadě a oni přivedli svědka. Ten předseda soudu se ho ptal: ‘Tak u bratrů Hoffmanových v bytě se scházela ta ilegální skupina křesťansko-demokratické strany…‘ Protože my jsme si říkali, že lidová strana, za Plojhara, je tak znemožněná, že musí být založená nová strana, křesťansko-demokratická strana. Ten svědek povídá: ‘Tam se setkává skupina ilegálně křesťansko-demokratické strany…,‘ no, a teď tam ten svědek povídal, co se tam všechno dělo a kromě jiného také říkal ‘Škrábek řekl tohle a tohle. Škrábek odpovídal a Škrábek navrhoval to a ono.‘ Když skončil, tak soudce z povinnosti se zeptal, zda má ještě někdo nějaký dotaz. Já jsem si celou tu dobu přál, aby se na mě ten můj obhájce podíval. Právě v tu chvíli se pan Fuka na mě podíval a já jsem se snažil ukazovat a naznačovat, že toho svědka vůbec neznám. A ten pan Fuka tohle pochopil a řekl: ‘Já bych měl dotaz na pana svědka. Pane svědku, prosím vás, podívejte se na ty obžalované a řekněte, který z nich je pan Škrábek.‘ On se dlouho díval. Několikrát se podíval i na mě a pak na ty další. Udělal to asi třikrát a pak ukázal na Mirka Fošebauera a já jsem se začal smát.“
„Když jsem odbočil k nám, všiml jsem si tatraplánu v metalíze a ještě jsem si říkal, že tohle auto vidím v poslední době často. Odbočil jsem do Šafářovy ulice, kde jsme bydleli, a když jsem přicházel k proskleným dveřím domu, někdo šel právě seshora, někdo zezdola a někdo vycházel naproti, někdo přicházel zevnitř a ve chvíli, když jsem otočil klíčem, otevřely se dveře a najednou jsem stál mezi čtyřmi pistolemi. ‚Státní bezpečnost, jste zatčen!‘ V kuchyni byly haldy věcí, měli tam ty moje rukopisy a také halda papírů s čísly, která je hrozně zajímala. Tenkrát jsem pracoval ve fabrice v Michli, kde končila výroba, byly to technické výkresy na vyhození, já si je tenkrát vzal na zatápění. Oni si mysleli, že to jsou nějaké šifry. Svědkové, tchán a švagr, byli bledí jak stěny. Když dokončili soupisy věcí a knih, musel jsem všechno podepsat, svědkové také a jeli jsme. Posadili mě do tatraplánu dozadu, ke dveřím, čemuž jsem se divil, ale pak jsem pochopil – dveře byly bez kliky. Čekal jsem, že odbočíme na Pankrác, ale neodbočili jsme. Takže Ruzyně! Procházeli jsme vrátnicí a tam na zemi ležel vak s nějakým oblečením a navrchu jsem poznal kabát mého kamaráda Slávka Holíka. To byl kabát z UNRRA, taková zvláštní kostkovaná látka. Tak už jsem věděl, že tam nejsem sám.“
„Ve Valči jsem zase začal chodit do školy, ale za pár dnů šel učitel taky na vojnu, tak děti z české školy zůstaly doma. Po pár dnech k nám přišel, tehdy už nový německý četník a úřední němčinou nám stroze sdělil, že jsem dítě školou povinné a že se vyhýbám docházce. S puškou na rameni mě a maminku takto eskortoval do školy. Všechny německé děti se mi smály, jak jsem dopadl s tou českou školou, že mě musel předvést četník. Hrozný výsměch! Byl jsem posazen do první lavice a musel jsem číst z německé učebnice, jenže jak jsem najednou slyšel tu hochdeutsch, tu školní němčinu, moc jsem nerozuměl, koktal jsem, paní učitelka mě pořád opravovala a děti se mi smály. Všichni doma i kolem totiž mluvili dialektem a mezi těmi německými dialekty jsou ohromné rozdíly, ještě větší než na příklad mezi slovenštinou a češtinou. Asi jsem se tomu výsměchu bránil, protože po škole mě pár těch kluků přepadlo a zmlátilo mě. To se pár dnů opakovalo, až maminka musela jít do školy, aby učitelka zasáhla.“
„Násilnosti byly v těch ateliérech, docházelo tam k mlácení lidí. Můj známý mi říkal, že jeden Němec jim utekl a oni vybrali deset dalších a zastřelili je. Jeden z našich spolužáků, Karel Šerák, byl také v té popravčí četě. Když jsem svépomocně stavěl v 60. letech byt v ulici Pod Stanicí, chodili jsme na nádraží do hospůdky na svačinu a na oběd a jeden z těch zedníků se chlubil, že tam byli samí srabi, tak že se do té popravčí čety přihlásil sám. Tohle dělali i Němci. Když utekl Čech, tak zastřelili deset Čechů. Můj známý, Libor Ekl, měl odvést tři ženy z ateliérů na hostivařské nádraží, aby tam uklízely. Cestou na ně lidi pokřikovali ‚Ty svině německá!‘ a podobně. Byla mezi nimi Češka těhotná s Němcem. Zamkla se na záchodě a propíchla se jehlicí, už ji doktor nestačil zachránit. Těch sebevražd bylo hrozně moc. Proti hospodě U Milionu, tak 3 až 4 dny po revoluci, odváděli z ateliérů do Motola německé zajatce a tam, jak přecházeli přes kolejnice, u té hospody U Milionu někteří už nemohli. Šli naboso a měli zkrvavené nohy. Jak byli svlečení do půl těla, bylo vidět krvavé pruhy na zádech, jak je mlátili. Jeden mladý kluk od RG (Revoluční gardy – pozn. ed.) řval s vytřeštěnýma očima na nějakého Němce, tak jsem mu řekl, ať neblázní, že to jsou váleční zajatci, s těma se takhle nezachází a on na mě řval: ‚Co to kecáš, jestli se ti to nelíbí, postavím tě mezi ně!‘ Jeden člověk, který mě dobře znal a držel zpátky: ‚Pepíku, ty nesmíš blbnout, nebo řeknou, že se ho zastáváš, protože máš německou mámu!‘ Prostě vybičovaná nálada.“
Josef Škrábek se narodil 23. dubna 1928 ve Valči u Karlových Varů jako jediný syn ve smíšeném česko-německém manželství. V rodné Valči navštěvoval německou školku a později českou menšinovou jednotřídku. Od roku 1936 pokračoval na české základní škole v Karlových Varech, kam se rodina přestěhovala. Po Mnichovu, pod tlakem německé většiny, se s matkou a babičkou vrátil zpět do Valče, ale ani tam nebyly pro smíšenou rodinu dobré podmínky, následoval odchod do Prahy. V pražské Hostivaři získala rodina nájemní byt a otec práci. Po dokončení základní školy následovala tzv. měšťanka a zahájení středoškolského studia na obchodní akademii na Vinohradech. V roce 1944 byl pamětník totálně nasazen do hostivařské firmy Kameníček, kde se naučil pracovat na soustruhu. V březnu 1945 byl nasazen na zákopové práce u Olomouce, odkud koncem dubna s kamarády utekl domů. V květnových dnech se zapojil do Pražského povstání. Následoval návrat rodiny do Valče a pokračování studia na obchodní akademii v Karlových Varech, která zakončil v roce 1948 maturitou. Proti svému přesvědčení vstoupil na nátlak otce a okolí do KSČ. V roce 1948 zahájil studium na Vysoké škole politických a hospodářských věd. Pro názorové neshody a nízkou angažovanost byl ze strany vyloučen a nebylo mu umožněno standardní ukončení studia. Oženil se, absolvoval dvouletý povinný vojenský výcvik a pracoval jako plánovač v opravně leteckých motorů v Malešicích a jako ekonom v podniku Valivá ložiska v Dolních Měcholupech. V roce 1958 byl spolu s přáteli zatčen a odsouzen za spolčení k velezradě a vězněn až do amnestie v roce 1960. Po propuštění na podmínku deseti let mohl pracovat jenom v dělnických profesích. Vyučil se zámečníkem. V letech 1968 až 1969 pracoval jako redaktor časopisu Obroda a v dobách normalizace v inzerci nakladatelství Lidová demokracie – Vyšehrad. Po revoluci v roce 1989 pracoval v mezinárodní organizaci Verga a v letech 1994 až 2000 v realitách. Vychoval dvě dcery, má čtyři vnoučata, žije s manželkou v Praze. Je stále veřejně činný, píše články, eseje, fejetony, vydal pět knih o problematice česko-německých vztahů.
