„Vystupoval jsem dole z tramvaje v Hostivaři. Šel jsem do té Šafářovy ulice, kde jsme tenkrát bydleli. A když jsem šel za prvním rohem k té naší ulici, tak tam stál Tatraplan v metalíze. Tenkrát byly v Praze pouze dva Tatraplany s metalízou. Jeden se světle zelenou a jeden se světle modrou. A já jsem si říkal, že tohle to auto někde potkávám poslední dobou každou chvíli. Šel jsem teda dál do té naší ulice a přicházel jsem k našemu domu. V tom domku jsme bydleli s rodiči manželky, s rodinou její sestry a ještě tam byli dva staří lidé, kteří tam měli svůj malý byteček. Najednou jsem tam viděl za takovými prosklenými dveřmi, že z naší kuchyně se svítí. Ve chvíli, kdy jsem dával klíček do zámku, tak jsem viděl, že proti mně někdo jde, také někdo šel ze shora ulice, někdo zezdola a za mými zády, naproti, kde bydleli Drašnarovi, tam se otevřely dveře a taky někdo odtamtud šel. Já to ale stále jen tak lehce vnímal. Říkal jsem si, kdo pak tady asi u nás je na návštěvě. Myslel jsem si, že je tchýně vzala k nám do toho bytu. A když jsem otočil klíčkem, tak jsem najednou byl mezi čtyřmi pistolemi.“
„Seděli jsme tam v té řadě a oni přivedli svědka. Ten předseda soudu se ho ptal: ‘Tak u bratrů Hoffmanových v bytě se scházela ta ilegální skupina křesťansko-demokratické strany…‘ Protože my jsme si říkali, že lidová strana, za Plojhara, je tak znemožněná, že musí být založená nová strana, křesťansko-demokratická strana. Ten svědek povídá: ‘Tam se setkává skupina ilegálně křesťansko-demokratické strany…,‘ no, a teď tam ten svědek povídal, co se tam všechno dělo a kromě jiného také říkal ‘Škrábek řekl tohle a tohle. Škrábek odpovídal a Škrábek navrhoval to a ono.‘ Když skončil, tak soudce z povinnosti se zeptal, zda má ještě někdo nějaký dotaz. Já jsem si celou tu dobu přál, aby se na mě ten můj obhájce podíval. Právě v tu chvíli se pan Fuka na mě podíval a já jsem se snažil ukazovat a naznačovat, že toho svědka vůbec neznám. A ten pan Fuka tohle pochopil a řekl: ‘Já bych měl dotaz na pana svědka. Pane svědku, prosím vás, podívejte se na ty obžalované a řekněte, který z nich je pan Škrábek.‘ On se dlouho díval. Několikrát se podíval i na mě a pak na ty další. Udělal to asi třikrát a pak ukázal na Mirka Fošebauera a já jsem se začal smát.“
„Teprve až jsem chodil na tu obchodní akademii, tak jsem tam měl kamaráda, který bydlel až v tom Zahradním Městě. Šel jsem ho několikrát navštívit a tam jsem viděl nějakou fotografii. A on říká: ‘To byl náš tatínek.‘ On pak říkal, že jednou v noci zabouchalo gestapo na dveře, vlítli dovnitř a vytáhli jeho tatínka z postele a řekli: ‘Obléknout a jdete s námi!‘ A maminka plakala a tatínek jí říkal: ‘Nebreč, nic se neděje, já jsem nic neudělal. To se všechno vysvětlí. Já jim to vysvětlím, že jsem nic neudělal a řeknu jim, kde jsem kdy byl. To je v pořádku, já se za chvilku vrátím.‘ Tatínek se celou noc nevrátil. Ten můj kamarád šel tenkrát ráno do školy, a když ze školy vycházeli po obědě, tak naproti škole byla nějaká plakátovací stěna, na které si přečetl seznam popravených, a tam byl ten jeho otec.“
„Ve Valči jsem zase začal chodit do školy, ale za pár dnů šel učitel taky na vojnu, tak děti z české školy zůstaly doma. Po pár dnech k nám přišel, tehdy už nový německý četník a úřední němčinou nám stroze sdělil, že jsem dítě školou povinné a že se vyhýbám docházce. S puškou na rameni mě a maminku takto eskortoval do školy. Všechny německé děti se mi smály, jak jsem dopadl s tou českou školou, že mě musel předvést četník. Hrozný výsměch! Byl jsem posazen do první lavice a musel jsem číst z německé učebnice, jenže jak jsem najednou slyšel tu hochdeutsch, tu školní němčinu, moc jsem nerozuměl, koktal jsem, paní učitelka mě pořád opravovala a děti se mi smály. Všichni doma i kolem totiž mluvili dialektem a mezi těmi německými dialekty jsou ohromné rozdíly, ještě větší než na příklad mezi slovenštinou a češtinou. Asi jsem se tomu výsměchu bránil, protože po škole mě pár těch kluků přepadlo a zmlátilo mě. To se pár dnů opakovalo, až maminka musela jít do školy, aby učitelka zasáhla.“
„Násilnosti byly v těch ateliérech, docházelo tam k mlácení lidí. Můj známý mi říkal, že jeden Němec jim utekl a oni vybrali deset dalších a zastřelili je. Jeden z našich spolužáků, Karel Šerák, byl také v té popravčí četě. Když jsem svépomocně stavěl v 60. letech byt v ulici Pod Stanicí, chodili jsme na nádraží do hospůdky na svačinu a na oběd a jeden z těch zedníků se chlubil, že tam byli samí srabi, tak že se do té popravčí čety přihlásil sám. Tohle dělali i Němci. Když utekl Čech, tak zastřelili deset Čechů. Můj známý, Libor Ekl, měl odvést tři ženy z ateliérů na hostivařské nádraží, aby tam uklízely. Cestou na ně lidi pokřikovali ‚Ty svině německá!‘ a podobně. Byla mezi nimi Češka těhotná s Němcem. Zamkla se na záchodě a propíchla se jehlicí, už ji doktor nestačil zachránit. Těch sebevražd bylo hrozně moc. Proti hospodě U Milionu, tak 3 až 4 dny po revoluci, odváděli z ateliérů do Motola německé zajatce a tam, jak přecházeli přes kolejnice, u té hospody U Milionu někteří už nemohli. Šli naboso a měli zkrvavené nohy. Jak byli svlečení do půl těla, bylo vidět krvavé pruhy na zádech, jak je mlátili. Jeden mladý kluk od RG (Revoluční gardy – pozn. ed.) řval s vytřeštěnýma očima na nějakého Němce, tak jsem mu řekl, ať neblázní, že to jsou váleční zajatci, s těma se takhle nezachází a on na mě řval: ‚Co to kecáš, jestli se ti to nelíbí, postavím tě mezi ně!‘ Jeden člověk, který mě dobře znal a držel zpátky: ‚Pepíku, ty nesmíš blbnout, nebo řeknou, že se ho zastáváš, protože máš německou mámu!‘ Prostě vybičovaná nálada.“
„Když jsem odbočil k nám, všiml jsem si tatraplánu v metalíze a ještě jsem si říkal, že tohle auto vidím v poslední době často. Odbočil jsem do Šafářovy ulice, kde jsme bydleli, a když jsem přicházel k proskleným dveřím domu, někdo šel právě seshora, někdo zezdola a někdo vycházel naproti, někdo přicházel zevnitř a ve chvíli, když jsem otočil klíčem, otevřely se dveře a najednou jsem stál mezi čtyřmi pistolemi. ‚Státní bezpečnost, jste zatčen!‘ V kuchyni byly haldy věcí, měli tam ty moje rukopisy a také halda papírů s čísly, která je hrozně zajímala. Tenkrát jsem pracoval ve fabrice v Michli, kde končila výroba, byly to technické výkresy na vyhození, já si je tenkrát vzal na zatápění. Oni si mysleli, že to jsou nějaké šifry. Svědkové, tchán a švagr, byli bledí jak stěny. Když dokončili soupisy věcí a knih, musel jsem všechno podepsat, svědkové také a jeli jsme. Posadili mě do tatraplánu dozadu, ke dveřím, čemuž jsem se divil, ale pak jsem pochopil – dveře byly bez kliky. Čekal jsem, že odbočíme na Pankrác, ale neodbočili jsme. Takže Ruzyně! Procházeli jsme vrátnicí a tam na zemi ležel vak s nějakým oblečením a navrchu jsem poznal kabát mého kamaráda Slávka Holíka. To byl kabát z UNRRA, taková zvláštní kostkovaná látka. Tak už jsem věděl, že tam nejsem sám.“
Josef Škrábek se narodil 23. dubna 1928 ve Valči u Karlových Varů jako jediný syn ve smíšeném česko-německém manželství. V rodné Valči navštěvoval německou školku a později českou menšinovou jednotřídku. Od roku 1936 pokračoval na české základní škole v Karlových Varech, kam se rodina přestěhovala. Po Mnichovu, pod tlakem německé většiny, se s matkou a babičkou vrátil zpět do Valče, ale ani tam nebyly pro smíšenou rodinu dobré podmínky, následoval odchod do Prahy. V pražské Hostivaři získala rodina nájemní byt a otec práci. Po dokončení základní školy následovala tzv. měšťanka a zahájení středoškolského studia na obchodní akademii na Vinohradech. V roce 1944 byl pamětník totálně nasazen do hostivařské firmy Kameníček, kde se naučil pracovat na soustruhu. V březnu 1945 byl nasazen na zákopové práce u Olomouce, odkud koncem dubna s kamarády utekl domů. V květnových dnech se zapojil do Pražského povstání. Následoval návrat rodiny do Valče a pokračování studia na obchodní akademii v Karlových Varech, která zakončil v roce 1948 maturitou. Proti svému přesvědčení vstoupil na nátlak otce a okolí do KSČ. V roce 1948 zahájil studium na Vysoké škole politických a hospodářských věd. Pro názorové neshody a nízkou angažovanost byl ze strany vyloučen a nebylo mu umožněno standardní ukončení studia. Oženil se, absolvoval dvouletý povinný vojenský výcvik a pracoval jako plánovač v opravně leteckých motorů v Malešicích a jako ekonom v podniku Valivá ložiska v Dolních Měcholupech. V roce 1958 byl spolu s přáteli zatčen a odsouzen za spolčení k velezradě a vězněn až do amnestie v roce 1960. Po propuštění na podmínku deseti let mohl pracovat jenom v dělnických profesích. Vyučil se zámečníkem. V letech 1968 až 1969 pracoval jako redaktor časopisu Obroda a v dobách normalizace v inzerci nakladatelství Lidová demokracie – Vyšehrad. Po revoluci v roce 1989 pracoval v mezinárodní organizaci Verga a v letech 1994 až 2000 v realitách. Vychoval dvě dcery, má čtyři vnoučata, žije s manželkou v Praze. Je stále veřejně činný, píše články, eseje, fejetony, vydal pět knih o problematice česko-německých vztahů.
