Ing. Josef Skýpala

„Jak to bylo, když nás zabírali? Plískanice, sníh s deštěm… Viděli jsme přes Bystřici, jak jedou auta plná vojáků od Valašského Meziříčí směrem na Holešov. Jednotka odbočila na náměstí, zaparkovala, postavila stany. To byl první dojem.“

„Jak se zacházelo s italskými zajatci?“ – „Velmi, velmi zle. Myslím, že je mordovali hladem. V naší fabrice byla kuchyň, za ní chlívky a v nich dvě prasata. Jedna Ukrajinka prasatům donesla zbytky z kuchyně, a jen je vylila, vletěl tam Talián s plechovým hrníčkem a sebral je. Objevil se německý voják, kterému bylo kolem padesáti šedesáti let, a začal toho chudáka mlátit hlava nehlava. My jsme byli po noční směně, vyskákali jsme oknem a šli jsme Itala bránit. Němec se ztratil za rohem a Itala odnesli kamarádi.“

„A teď tam přišly veliký plakáty Cirkus Busch. No a tak, půjdem tam. Bylo tak hodně reklam o tým a to bylo zajímavý. A marky počítat už jsme uměli a rozuměli. A teď u kasy chlapík. Jsme byli tři nebo čtyři. A teď tam šla ženská s takovým děckem menším, a nemohla se s tou pokladní domluvit a říká: ,Panebože, tož jak vám to mám říct?‘ Ona říká: ,Řekněte to česky!‘ Domluvený byly, tak vykulily oči, že ta holka tam u kasy, že umí česky nebo že je Češka. Byli jsme potěšený. Přišli jsme dovnitř, ale ten stan, to bylo ohromný. Ten cirkus měl, já myslím deset, jak by se to řeklo... [,Řad, těch sedadel.‘] Těch řad sedadel a bylo to v létě a šel tam pingl v bílým takovým kabátku a: ,Bier!‘ nabízel. Že ano, ein Bier, a vem ji ještě, no ještě... klein a říkal: ,Neumíte říct pivo?‘ A už jsme pili pivo. A tak jsme měli takový potěšení. A teď si představte, že se zahájilo, no tak tam stál s tím červeným tím takovým, co měl primku na břuchu, a v každé ruce držel tři uzdy. A ty koně byli bujný, takový neklidný, tak velice plynule česky jim nadával, ale sprostě! Začala muzika hrát, ale víte co prvního? Proč ten jetelíček roste u vody. Hudba hrála jenom český šlágry, ty co tehdy byly. Už si to všecko nevzpomenu, jak to bylo, ale tak ten jetelíček u vody, tak to bylo jako první. A ti klauni, co tam byli, bylo vidět, že nejsou Němci, protože mluvili ne dialektem, ale trochu tvrdě, kostrbato. Tak nevím, ale myslím, že to taky byli Češi. Byli jsme z toho potěšený nebo překvapený. Ještě na druhý den jsme měli noční směnu, tak odpoledne jsme šli ještě do zvěřince. Byli tam chlapi, zaráželi kůly a šponovali na to tu plachtu a bavili se česky. Byl tam jeden kluk a říkám: ,Ty, to je český cirkus?‘ A on říká: ,Ale co, vás vzali transport do fabriky a nás transport nasadili k cirkusu, a tak jsme tady.‘ A říkám: ,Tož v tom cirkusu všichni mluví česky, akorát ten slon, co tady máš, že ten nemluví.‘ On říkal: ,Nemluví, ale rozumí.‘ Zavolal na něho, ten se otočil a zdvihl [chobot]. Takže to bylo, na co rád vzpomínám.“

„Už se rozednívalo, tři hodiny nebo tak nějak. Přijeli z druhé strany – takový mladý poručík tak možná v mých rokách, tak jak jsem měl tehdy dvacet jedna, dvacet. A dva vojáci. A ten poručík přiběhl k tomu, co ležel či seděl na silnici, vytáhl pistoli a pác ho do hlavy a ještě do něho kopl na zemi a: ,To máš za tátu a za mámu!‘ do něho. Byl to Slovák a dva, co s ním šli, se sehli k tomu mrtvýmu. On měl pěkný boty, a tak se o ty boty hantýrovali ti dva vojáci. V hrůze jsme to pozorovali a ten jeden jich vymohl pro sebe. Hned ho vyzuli, toho mrtvýho, ale protože mu byly malý, tak jich stejně dostal ten druhý. Oni byli, nemyslete si, to že byli nějaký vystrojení. V té frontě nebo jak šli, ten voják měl rozbitý boty. To nebylo kde sebrat honem. Jak ta fronta šla, tak měli někteří, že jim palce lezly z botů. I takový vojáci byli.“

„Představte si, že byly tři města, který pořád nebyly bombardovaný. Halle, Dessau, to bylo blízko, Lipsko. Byly nálety. Denně byl alarm. Chemnitz, Drážďany a Bresslau, to byly tři, který nebyly, co jsme tam byli. Až na konci potom Drážďany, a to bylo až v pětačtyřicátým, co byly rozbitý. A Bresslau, tož to tam přešla fronta, takže to taky dostalo. No a u nás to bylo už tak koncem, jestli v září nebo říjen, já nevím. Tak předměstí byly fabriky. My jsme byli fabrika malá ve vnitřku, ale to předměstí, to bylo Siegmar a Schoenau. To bylo tak jak Libeň nebo Kobylisy v Praze třeba. Ven z města a tam byla fabrika velká, tak asi jako Škodovka, a tam dělali tanky, a to byly ty Panthery. Malé tanky, ale velice pohyblivý na takový přepady. Tam toho dělali po tisících. To šly vlaky v noci. A teď si představte, my jsme měli právě nový betonový bunkry protiletecký, a tak jsme se dívali, jak letěli. Byl alarm, tak jsme tam museli a dívali jsme se, jak ty svazy letěly. Svaz, to letělo v takovým útvaru obdélníkovým a to bylo šest krát osm. To jsme počítali, že to bylo tak. A mezi tím se zableskly doprovodný stíhačky. Ty se nedaly počítat, ty bombardáky, jo. A teď jsme viděli, jak z toho svazu přiletěli, šest a zase šest, a to už ti bombardovali, jak sletěli. A to už se nám kryt třásl, tak jsme zabouchli a čekali, kdy trefí nás. Dvanáct letadel se tam vyprázdnilo a byli jsme se tam podívat s kamarádem. Hrozná spoušť. To hořel i kámen. Zápalný bomby, když trefili dálnici, nalámali metr silný beton jak čokoládu. Viděli jsme, jak tam rabujou a vybírají mrtvý. Nosili to na nádvoří [,Na nádvoří v tý továrně?‘] na nosítka, kladli je do řady. Bylo jich tak sto. To bylo něco strašnýho. Kamarád mi říkal: ,Podívej,‘ byli jsme se tam podívat, jestli tam nejsou Češi. Ti tam nebyli. Ale mrtvých tam bylo hrozně moc. Teď mi říkal: ,Podívej, tam je ruka.‘ A u keře byla taková pěkná bílá ženská ruka. Holka nějaká, ženská. Mně se udělalo tak zle, že jsem řekl: ,Já už nechcu nic vidět, jdem zpátky.‘“

„My jsme tam měli velkou posádku Rusů a bývali jsme hned vedle. Bylo to za rok [po okupaci] nebo tak nějak a potkal jsem ženskou. Byla to kamarádka manželčina, ještě od Batě. Tak mi tak řekla: ,Bude první máj, půjdou tam sovětský vojska, tak se půjdu na to podívat. Jsem na to zvědavá.‘ A já jsem říkal: ,Vždyť se říká ve Frenštátě, že když půjdou vojáci, že nepůjdou Frenštáťani.‘ Páni, ta mě zryčela, to jste neviděla. Ale všecko možný, co bylo, mi na moju hlavu sesypala. A nic jsem ale neřekl než toto. A ještě aj Masarykovy posraný gatiska mi ještě aj... A když to už chvílu bylo, tak všechno, co možný mi vyčetla a: ,Na shledanou ve svobodným Československu bez strany!‘ No a já šel s holkou, ta chodila do školy no, a tak jsme se dívali, co do ní vjelo, do té Geprtové. Potom na mě svědčila jako znalec naší rodiny. Byla kamarádka manželčina a postarala se, že já měl takový... A manželka neměla nic a vyletěla tak jak já. Že když já su takový, tak musí být aj ona. Dělala na osobním oddělení sociální záležitosti, tak jsme skončili oba.“