Oldřich Sojka

* 1944

  • „Takže jsme dělali takové akce, vzali jsme například prostěradla a natáhli jsme je v té přístupové aleji - ‚Okupanti neprojdou‘. Protože se říkalo, že přijdou Rusáci a budou brát hodinky, tak jsme všechny cenné předměty shromáždili na jednom místě, naprosto neznámém, tam [do nemocnice] ale nikdo nepřišel. Mám jeden otřesný osobní zážitek. Rusáci srazili kluka, motorkáře, a nechali ho tam křičet. Nikdo k němu nesměl, stříleli do vzduchu. Ležel v příkopu, až do noci a teprve potom, až když odjeli, k němu mohli záchranáři. Takže ten kluk, nevím, pětadvacetiletý, tam řval bolestí, měl zraněnou hlavu. Potom se vezl a já jel s ním v té sanitce do Plzně. Krátce nato zemřel.“

  • „Ten původní ubytovací dekret byl do domu tuším čp. 37, což byla prakticky zřícenina. Já se obávám, že tam potom bydlel pan Burza. Maminka se tenkrát nesmírně vzepřela a s nějakým tajemníkem asi výboru se šlo po domech, a prázdných tam bylo hromadu. Takže se nakonec vybral dům čp. 6, což býval za Německa dům bývalého starosty. Nádherný barokní barák se dvěma půdami, dvorkem, přístavkem a jednou hruškou. Podle památek, které tam byly všude, tam bylo velitelství americké armády. Takže nádherné a úžasné, našli jsme tam kulometný pás, udělal se ohníček. Kulky létaly na všechny strany, no nádhera. Nic se nikomu kupodivu nestalo.“

  • „Zajímavé bylo, jak se to po ulici rozšířilo bez moderních informačních technologií. Samozřejmě jsem se asi musel zmínit. Byla pro mě uspořádaná sbírka knih na rozloučenou. Kamarádi z ulice se se mnou srdceryvně loučili, nevědělo se, na jak dlouho, a ono to bylo na hodně dlouho. Pozoruhodné je, že ten vystěhovací dekret byl zrušen, lépe řečeno ten důvod pro vyšetřování byl zrušen již v roce 1953. Mám dokumentaci, že bytový odbor jednotného národního výboru píše, že nelze zabezpečit ubytování nebo přidělit ubytování v Plzni. Z toho výletu bylo šest let od roku 1953 do roku 1959.“

  • „To bylo ze dne na den. Vystěhovací dekret byl doručen po poledni v sobotu a v neděli v šest hodin byly přistavené stěhovací vozy pod okny. Takže na balení bylo jedno odpoledne a noc. Nešlo všechno sbalit, takže část majetku byla rozpůjčena a uložena u známých v nejbližším okolí. To, co šlo, bylo sbaleno a odstěhováno.“

  • „Ale na dovršení - pro mě nebyla v šedesátém osmém kolej, tedy ne, v šedesátém devátém. Takže jsem získal ubytování na místě dnešního depa Kačerov. Tehdy tam ovšem byly italské válečné baráky. A tam bylo ubytování pro Karlovu univerzitu, v takových přízemních barácích. V podstatě jen dvě zařízené místnosti po asi patnácti lidech. Tam byla jediná volná postel, a to byla Palachova postel. Nějakou dobu jsem spal na Palachově posteli a měl kolem sebe tu jeho výzdobu. Miloval Dálný východ, takže tam byly takové ty scény jako sloni v rýžovišti a podobně. Chtěl jsem si to vzít na památku a říkal jsem si, času dost. Oni přes Vánoce malovali, všechno strhali a nezbylo vůbec nic. Bylo mi souzeno míjet Jana Palacha, sice obloukem, ale být trochu u toho.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 16.03.2018

    (audio)
    délka: 01:50:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Po stopách Plzeňského povstání 1953 a Alanovy války
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po létech komunistického marasmu přišel hlad po účelném a užitečném

Sojka Oldřich 1955
Sojka Oldřich 1955
zdroj: archiv pamětníka

Oldřich Sojka se narodil 20. září 1944 v Plzni. Tatínek Oldřich Sojka starší byl v té době pracovně nasazený ve Škodových závodech a v protiletecké ochraně Luftschutz. Při jednom z náletů dostal dům Sojkových zásah. Naštěstí se v té chvíli ukrývali v sousedství v protileteckém krytu. Do roku 1947 bydleli u známých. Tatínek po válce obnovil rodinnou firmu na výrobu kovového nábytku. Znovu postavil dům a stal se národním správcem velké firmy v Chebu. Oldřichova maminka Marie, rozená Hošková, převzala vedení podniku v Plzni. Po únorovém převratu v roce 1948 rodina o firmu v Plzni přišla. Oldřicha Sojku staršího v roce 1950 zatkla Státní bezpečnost. Vyšetřování proti němu vedli v rámci vykonstruovaného politického procesu, takzvané akce Olga. Měl štěstí, po roce a půl krutého zacházení ve vyšetřovací vazbě se mohl vrátit domů a začal živit rodinu jako řemeslník. V roce 1953 se rodina musela vystěhovat do Úterý na severním Plzeňsku. Do Plzně se mohli vrátit v roce 1959. Oldřich nedostal doporučení ke studiu a jen díky tatínkovým kontaktům nastoupil na jedenáctiletou školu v Plzni. Odmaturoval a podobným způsobem se dostal na studium medicíny, které nedokončil. Druhou maturitu si udělal jako rentgenologický laborant. V šedesátých letech pracoval ve zdravotnictví. Na jaře 1968 se oženil. Dramatické chvíle během okupace republiky zažil v Plané u Mariánských Lázní a v Plzni u budovy rozhlasu. Vrátil se ke studiu medicíny a v roce 1973 odpromoval na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Podle svých slov pracuje dohromady padesát let v městské hygienické stanici v Plzni. Po roce 1989 se angažoval ve správě města a v řadách České strany sociálně demokratické.