Ruth Šormová

„Ve spojení se zkušeností z Anglie je to tristní, smutné srovnání. Klientům se tady ani neříkalo klienti. Byli to nějací chovanci. Byli vnímaní, i tím odborným systémem, jako lidé jiného řádu. Přistupovalo se k nim jako k objektům péče. Neměli sebemenší šanci určit si, co sami chtějí. Samozřejmě, že byly výjimky a v ústavech pracovali i lidé, kteří to chtěli dělat dobře a chovali se k nim slušně, ale zároveň to systém hodně semlel. Byli to jednoduše objekty péče, ne rovnocenné lidské bytosti. Bylo těžké si vydobýt, aby to bylo jinak. Byli hodně zavření za zdmi domovů nebo ústavů, tehdy se domovy ani neříkalo, prostě institucí. V naprosto minimálním kontaktu s rodinou.“

„Z druhé cesty z Anglie mám silný zážitek z cesty zpátky vlakem. V kupé se mnou cestoval starý pán, který se vracel z Německa od syna emigranta. Jako dárek si vezl velké balení pracího prášku – Persil, něco, co tady nebylo. Dnes to vypadá asi jako z vesmíru. Ti holomci mu na hranicích několikakilové balení vysypali v kupé na podlahu, aby zjistili, jestli tam něco neschovává. Byl to takový krásný starý pán, něco přes osmdesát let. Plakal tam. To byl pro mne otřesný závěr cesty.“

„Roku 1989 jsem chtěla jet na Palachův týden, ale dva dny předtím někdo za pět minut šest zazvonil. Státní bezpečnost. Vzali mi pas a předběžně mě zadrželi. Nejdřív jsem byla u výslechu v Táboře, pak v cele předběžného zadržení přímo v Soběslavi. Ti místní policisté z toho byli úplně vedle, protože nikdy nic takového nezažili a bylo jim to trošku hloupé. Byli to běžní policisté. Strávila jsem tam 48 hodin se zdůvodněním, že je to preventivní zadržení, abych nejela do Prahy na demonstraci. Když mě po těch 48 hodinách v pět ráno propustili, tak mě po 20 krocích vzali na dalších 48 hodin. V 22 letech, na malinkém městečku, to bylo těžké. U osobní prohlídky byla paní, kterou jsem znala z obchodu. Bylo to nenormální a hrozné i v osobním rozměru. Byli tam lidé, se kterými jsem se pak léta potkávala v nějaké jiné roli. Můj muž tam pořád volal, snažil se mi přinést nějaké jídlo. Dokonce mi v knize vpašoval nějaké vzkazy tužkou, ale bylo tam takové přítmí, že jsem si toho nevšimla. To mě minulo. Na malém městě to mělo třeba i tuhletu podobu.“

„Našich činností bylo víc. V této době jsme hodně spolupracovali s lidmi jak z Charty 77, tak z VONS, protože ta reakce na (založení NMS – pozn. ed.) byla rychlá a silná. Nejen, že jsme všichni byli vystaveni tlaku opakovaných výslechů, ale postupně se několik našich přátel z NMS ocitlo ve vězení. Bylo to nepříjemné, zažívali jsme bojovky. Kdyby to bylo o deset let později, tak bych to vnímala ještě dramatičtěji. V té době jsme to navzdory strachu zvládli s větším nadhledem. U České Lípy jsme organizovali setkání členů NMS, bylo nás řádově kolem dvou set po celé republice. Bylo jasné, že to nejde připravit v utajení, ale snažili jsme se o to. Měli jsme sraz na základně v lesích. Jakoby skautské chatě, ale skautská nebyla. Většina lidí tam vůbec nedorazila, protože je pochytali už někde po cestě. Z jedné části země jel autobus, ten zastavili a vůbec nedojel. My, co jsme dojeli, jsme nadšeně šli do chaty. Chviličku jsme si něco říkali. A že půjdeme ven, že se budeme bavit v lese. Najednou zpoza každého desátého stromu vylezl milicionář. Na nás – bylo nás tam patnáct nebo dvacet – bylo sto ozbrojenců. Bylo to absurdní, ale byl to obraz té doby. Bylo to těžké, protože to znamenalo výslech na nějaké okresní služebně, kde to bylo víc nepříjemné než v Praze. V půl třetí ráno mě pustili, někde vysadili a já jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Hledala jsem nádraží. Mělo i takovéhle konsekvence.“

„Celé první týdny jsme prožívali v Soběslavi. V prvních dvou týdnech jsme párkrát jeli do Prahy na demonstraci, ale jinak jsme se snažili být v Soběslavi. Díky tomu, a také že se na faře už předtím trochu scházeli lidé, které zajímalo něco, co je s režimem v napětí, se fara celkem přirozeně stala místem, kde se shromažďovaly informace. Lidé si tam pro informace chodili, a když někdo chtěl do Soběslavi něco dostat, tak kontaktoval nás. Hned v neděli při bohoslužbách Zdeněk po kázání říkal lidem v kostele, co se stalo. Už začaly zprávy na zahraničním svobodném vysílání, takže hodně lidí to vědělo třeba z Hlasu Ameriky nebo ze Svobodné Evropy. Den nebo dva potom se začali lidé chodit ptát, jestli víme něco víc. Byli jsme tam, a tak jsme o tom mohli mluvit. Lidé začali spontánně nosit k faře svíčky, bylo tam takové místo. Mluvilo se o zabitém studentovi, o násilí. Někdo na to místo položil trikoloru, někdo k tomu dal svíčku a pak nám někdo rozbil okno kamenem. Všechno tohle bylo přítomné. Běžely intenzivní týdny a pak, v momentě vzniku Občanského fóra, první místo v Soběslavi bylo přirozeně u nás. My jsme byli v Soběslavi krátce, rok a kousek. Prostě jsme nebyli místní a tamní reálie jsme moc neznali, což mohla být v něčem výhoda a v něčem to samozřejmě byla trochu nevýhoda. Ale myslím si, že to byla spíš výhoda, protože jsme měli od místních pnutí lehký odstup. Revoluce intenzivně běžela v listopadu a v prosinci, do prezidentské volby. Ale od ledna se už hodně řešily regionální věci. Lidé si někdy chtěli řešit různé staré křivdy nebo osobní zájmy. Bylo trošku těžké se v tom vyznat a odolat, aby se to nezvrtlo jinam. Bylo asi dobré, že jsme mladí a že jsme odjinud. Že do sporů nejsme sami nijak vtažení. Takže jsme odstup trošku zachovali, doufám.“