Ing. Václav Šrámek

„Na nechráněném přejezdu stál vlak. Z toho vlaku se ozývalo strašné kvílení a pláč. Nevěděl jsem co, ale nemohl jsem po té cestě jet dál, napříč stál vlak a měl jsem co koukat. Vlak byl plný lidí, kterým dnes říkáme Romové, tehdy jsme jim říkali cikáni. Byli stísnění do dvoupodlažních vagónů. Všechno opleteno ostnatým drátem. Ti lidé mohli jen sedět nebo ležet, bez jídla bez pití ve svých výkalech prosili o pomoc a já tam před tím vlakem stál. Koukám a z vlaku vyšel fašista s puškou. Usmíval se a jen si pohrával s puškou. Kdybych udělal krok k nim blíž, tak by asi hned střílel. A já měl na starosti převést zprávu z neokupovaného území do okupovaného území ilegálním partyzánům. Nemohl jsem nic dělat. Na ten vlak i po tolika letech vzpomínám s hrůzou.“

„Táta se seznámil v Záhřebu s jedním německým vojákem, Čechem z Vídně. Jeho rodiče byli Češi, ale protože se narodil ve Vídni, musel narukovat jako voják Třetí říše. On nám pomáhal, dodával nám německé vojenské podklady k akcím proti partyzánům. A to způsobem skoro legračním. Moje maminka je sice Pražačka, ale od čtyř let do čtrnácti žila ve Vídni. Byli vrstevníci ze stejného okresu, měli společné vzpomínky. Bylo to přátelství. On nám dodával doklady o vojenských akcích. O jedné akci se dozvěděl včas, týkala se československé brigády. Přišel k nám jako na návštěvu, odložil tašku v předsíni a se mnou a s maminkou si v kuchyni povídal. Já jsem pak šel do předsíně, vyndal jsem ty papíry z tašky a odnesl je otci do malířské dílny, kterou měl v domě. Otec si ten doklad opsal a já pak papíry vrátil do tašky. On se s námi rozloučil a jakoby nic odešel. Já jsem potom tu zprávu odnesl – většinou jsem tyhle kurýrské věci dělal – železničáři, který zařídil transport do naší brigády.“

„Vlaků, které projely Záhřebem, bylo třináct. Střídalo se to během týdne jeden za druhým. My jsme se celou tu dobu starali o jídlo a pití těmto běžencům [Českoslovenští vojáci evakuovaní z Podkarpatské Rusi]. Můj otec o to měl velikou zásluhu, protože sehnal od jugoslávských vojáků polní kuchyni. V té pro celý vlak, což znamená přes tisíc lidí, uvařil vždycky jídlo. My skautíci jsme tomu všemu pomáhali a nosili jsme to jídlo do vagónů, protože ti uprchlíci nesměli opustit vagón. Oni ho opouštěli, skákali oknem.“

„V českém národním domě byla restaurace. Tam chodil můj otec. Vedoucí restaurace tam měl posazeného vedoucího té skupiny, která měla být dopravena na vlak, a ukázal na mého otce. Když vyšli ven, tak jen ten jediný znal mého otce, všichni ostatní ze skupiny šli husím pochodem za ním. První sledoval mého otce. Otec se někde ve městě nejdříve setkal s mým bratrem. Pokynul, že to je on, kterého mají následovat. Bratr je vodil po městě a setkal se na dalším místě se mnou a s mým otcem. Tím uvěřili ti ostatní, že jsou vedeni správně. Otec ukázal na mě a já jsem je odvedl na nádraží. Buď už jsem měl lístky koupené, nebo jsem je tam koupil. Rozdal jsem jim je a odvedl na perón, kde stál vlak Záhřeb-Bělehrad. Usadil jsem je do vlaku a popřál jim šťastnou cestu. To je jediné, co jsem o nich věděl.“