Petr Štěpán

„Myslím, že se to rozjelo. Pořádaly se mítinky, dostali jsme k dispozici divadlo, byli jsme na náměstích, byly diskuse s politiky. Jezdili jsme po dvojicích – ve dvě hodiny v Semilech, ve čtyři v Lomnici. Jezdil tam Jiří Dienstbier, Václav Žák, Vavroušek, Bojar... když to dnes zhodnotím, byla to absolutně nejšťastnější doba v mém životě. Taky se klade otázka: ‚A věřili jste, že se to stane?‘ Já jsem vnitřně věřil, že se to stane. Ale že bych se toho dožil nebo že bude 17. listopadu zase demonstrace – o tom jsem byl přesvědčen. Ale že dopadne takhle, to ani náhodou. To byl šok, když se to pak vyvíjelo tak, že už to bylo definitivní.“

„10. prosince 1988. Někde proběhla zpráva, že bude Václav Havel mluvit na Václavském náměstí, tak jsme vzali desetiletou dceru a jeli jsme do Prahy na Václavák. Ten byl obšancovaný a nechtěli nás tam pustit. Nakonec jsem je umluvil, že jedeme vlakem na celodenní výlet dceři ukázat to podstatné v Praze, a tak nás tam pustili. Ale tam jsme zjistili, že demonstrace je přesunuta na Škroupovo náměstí. Pak byla v Praze ještě demonstrace 28. října. To bylo poprvé, kdy z tohoto dne udělali opět svátek vzniku republiky. Předtím to byl nějakou dobu jenom Den znárodnění. To už ukazovali v televizi, že antisocialistické živly řádily v Praze. Tam jsem nebyl, ale viděl jsem to v televizi. To bylo taky hodně silné... no a pak už bylo výročí srpna a Palachův týden.“

„Vystoupil jsem v Praze na Masarykově nádraží, a když jsem vyšel na ulici směrem k Obecnímu domu, utkvělo mi v paměti, jak v ulicích jezdili Rusové a na chodnících stáli lidi. To byl obraz jako z té známé fotky z roku 1939 – jak jedou Němci na motocyklech a lidi stojí, pláčou a svírají pěsti. Bylo to totéž. Takže ten 21. a 22. srpen jsem strávil v Praze na ulici a domů jsem se vrátil druhý den večer.“ - „Měl jste strach?“ - „Neměl. Vůbec. Tak, jak ti lidé vypadali – naštvaní, diskutující – to nebyl strach. Strach jsem měl v jednu chvíli, ale až zpětně. A to když jsme stáli na Václaváku u těch obrněnců a pak mi došlo, že ty hlavně, které mířily na ty diskutující lidi, byly nabité ostrými náboji. To si nikdo neuvědomoval.“

„Jak bych nazval svoji úlohu? To přicházelo samo. V továrně se diskutovalo. To víte, že je tam jiný režim než na ulici. Do poslední chvíle se nevědělo, jestli se někdo zúčastní stávky. Myslím, že ze strany vedení a odborů a partaje to bylo jasné. Stávka byla v pondělí, ale ještě před víkendem to bylo nejasné. Já jsem si nikdy moc pusu nezavíral. V pondělí ráno jsme si s několika kolegy řekli, že na tu stávku půjdeme, a jak to udělat, aby šlo co nejvíce lidí... Tak jsme se sešli v naší mistrovské kanceláři a obvolali pár pracovišť. Založili jsme stávkový výbor. Během dopoledne jsme to rozšířili po továrně tak, že se nakonec většina lidí přidala, a v poledne jsme šli na náměstí.“

„Nesehnal jsem knihu Černí baroni. V roce 1970 jsem šel na vojnu a nějaký hoch ji přinesl a já ho umluvil, aby mi to půjčil, že si to přečtu. Jezdil jsem tam se sanitou, a měl jsem tedy nepřetržitou pohotovost na té brigádní ošetřovně. Také jsme tam spali. Mě nenapadlo nic jiného, než že jsem ty Černé barony začal opisovat na stroji a opsal jsem je. Jednou mě nachytal náčelník, podplukovník. Byl vynikající, byl úplně mimo režim. Tehdy se na vojně musely vyndávat z psacích strojů na noc tiskové válce, a to z bezpečnostních důvodů. Ten náčelník se mnou o něčem diskutoval a já se pořád točil před tím strojem, tak aby to neviděl. Ale stejně se podíval, co to píšu. Začal lamentovat, že nás všechny zavřou, ať toho hned nechám. Otočil se a šel pryč. Zavřel dveře, ale ty se za chvíli otevřely a on se zeptal, kolik mám kopií. Měl jsem jich pět. A on, že jedna je tedy pro něj a ať mě prý nikdo nechytí. Tak to je taková perlička, že i takoví lidé na vojně byli.“