„V roce 1968, 21. srpna, tedy v den, který byl pro naši republiku klíčový, jsem byl v Japonsku na konferenci. V televizi jsem tam najednou viděl Hradčany a tanky v ulicích. Začali ke mně přicházet lidé z nejrůznějších zemí, na jednu stranu mi kondolovali a na stranu druhou mi chtěli pomoct. Američané mi nabídli desetiletý pobyt, takzvanou zelenou kartu a dále místo na univerzitě s platem, který se s naším nedal vůbec srovnávat. Něco podobného mi nabídli Australané. Já jsem ale Čech, v Čechách jsem se narodil a chci tam také zemřít. Prostě jsem to nepřijal. Emigrace v tuto chvíli by přitom byla nejvíce důvodná. Navíc bych už ani emigrovat nemusel, když jsem byl zrovna v zahraničí, mohl jsem dostat občanství, mohl jsem učit, všechny sociální otázky jsem měl v podstatě vyřešené, ale neudělal jsem to. Chtěl jsem žít tady. Chci zemřít tady a nikde jinde.“
„Já jsem sledoval, co se děje, a protože jsem bydlel přímo v centru města, snažil jsem se mluvit s Kubánci a uložit si do paměti, jak se chovají lidé den před vypuknutím války. Ti Kubánci byli velice bojechtiví, ale neměli žádnou představu o tom, jaká obrovská síla stojí proti nim. Místo, aby to byl pobytový zájezd s koupáním v moři, byla to pro mě spíše novinářská zkušenost, i když jsem novinářem nebyl. Protože jsem uměl dobře španělsky, místní mi byli naklonění a bavili se se mnou. Navíc Československo bylo na straně kubánských revolucionářů. Proto se na mě nedívali jako na nepřítele, ale jako na někoho, kdo je na jejich straně. Zaplaťbůh jsem se živý a zdravý z této velice nebezpečné situace vrátil.“
„Od začátku jsem nabídky odmítal s tím, že se hrozně bojím. Byl jsem pro ně zajímavý kvůli jazykovým znalostem. Asi by po mně tedy nechtěli, abych sledoval našeho souseda, ale spíš by mě poslali někam do ciziny. Já jsem ale řekl, že se bojím. Vzbudil jsem u nich pocit, že jsem strašpytel, ale bylo mi milejší, aby si o mně estébáci mysleli, že jsem strašpytel, než kdybych někoho v cizině sledoval.“
„Tím, že jsem se vrátil i v této době, kdy všichni utíkali, jsem zřejmě dostal další bílou čárku. Při výjezdech mi nebylo bráněno. Navíc každá moje cesta státu přinášela něco i finančně. A myslím, že se mou prací tehdejší režim tak trochu chlubil, protože dávali najevo světu: ‚Hele, kolik cizích jazyků naši lidé umějí, mohou dostávat profesuru v Americe a cestovat kam chtějí, i když jsou z komunistické země.‘ Byl jsem tedy tak trochu vývěsní štít režimu a recipročně mi umožňovali jezdit ven.“
Miloslav Stingl se narodil 19. prosince 1930 v sudetoněmecké Bílině do rodiny Jana Isidora a Hedviky Stinglových. Vyrůstal s o čtyři mladší sestrou Hedvikou. Otec pracoval jako důlní inženýr, a proto se Stinglovi několikrát stěhovali za otcovou prací. Válku prožil v Rakovníku, poté velkou část života v Karlových Varech. Od roku 1980 žije v Praze. Od útlého dětství projevoval nezvykle hluboký zájem o zeměpis, dějepis a studium jazyků, měl literární nadání. Chtěl cestovat a psát. Vystudoval mezinárodní právo a etnografii. V letech 1962–1972 pracoval v Československé akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění, poté zůstal na volné noze jako spisovatel a cestovatel. Na cestách strávil takřka 20 let. Podnikl 14 cest kolem světa, navštívil 150 zemí. Jeho hlavní zájem patřil duchovnímu životu domorodých obyvatel, například Mayů, Polynésanů, australských Aboriginců, Inuitů, kmenů amerických indiánů. Hlavním zdrojem příjmu, kterým financoval veškeré své cesty, bylo psaní populárně-naučné literatury. Napsal 43 knih, které vycházely u nás i v zahraničí. I přes totalitní režim si díky svým diplomatickým schopnostem dokázal zachovat svou apolitičnost. Nikdy nevstoupil do KSČ a nebyl nijak politicky organizován. V 50. letech o jeho spolupráci projevila zájem československá vojenská zpravodajská služba, Stingl ji však odmítl. Jako vlastenec, o emigraci nikdy neuvažoval. Miloslav Stingl zemřel 11. května roku 2020.
