Anna Straková

A. S.: „Začalo německý pronásledování. Bratr byl v podzemním hnutí a přišlo ho zatknout gestapo. Tatínka a druhýho bratra gestapáci odvezli do Plzně do vězení a bratr Václav unikl před zatčením. Tam byl Antonín a Vladimír. A gestapáci u nás dva... no, prohledávali celý hospodářství a všechno a museli jsme (se rozdělit) zvlášť ženy a muži. A tím, že tam Véna nebyl, tak tam prohledali celej dům, všechno, a odjeli s tím bratrem a tatínkem a dva gestapáci tam zůstali u nás, zabarikádovali se v jedné místnosti a my jsme s maminkou a sestrou spaly v druhé místnosti.“ Tazatel: „A kam utekl bratr?“ A. S.: „Utek do lesa a tam byl dva dni v tom lese v takové rokli přikrytej, měl tam takovej pejr a odešel k Hoškům... A když ty gestapáci u nás byli, tak maminka dvakrát z tý místnosti, kde my jsme byly, (utekla,) aby Véna, kdyby se vracel, věděl, že tam to gestapo je, a já jednou. Já jsem našla... Oni hledali fotografie a doklady a já to našla, tak jsem to právě v noci vynesla ven a dala za stodolou do bezu.“

Tazatel: „A vy jste měli těch dvanáct hektarů.“ A. S.: „Měli jsme asi dvanáct hektarů. A udělali z něj kulaka. A když se vrátil z kriminálu, tak aby nekazil morálku lidí na vsi, tak ho poslali pracovat do Škodovky, dělal tam pomocnýho dělníka.“ Tazatel: „A kdo tady pracoval, na statku?“ A. S.: „Tady jsem byla já s dětma.“ Tazatel: „A na jak dlouho ho poslali?“ A. S.: „No, natrvalo.“ Syn: „On pak šel do důchodu.“ A. S.: „No, já nevim, jestli tam byl dva nebo tři roky. Dojížděl, bydlel tam u nějakýho známýho a vždycky dojížděl na sobotu neděli domů.“ Tazatel: „To jste měla veselo.“ Syn: „JZD vlastně zabralo ty pole taky už.“ A. S.: „A JZD zabralo ty pole, který patřily tátovi, ten majetek.“ Tazatel: „A vy jste vstoupili do JZD, nebo ne?“ A. S.: „No, počkejte, do JZD jsem vstoupila už jenom já, ale bylo to už já nevim v kterym roce.“ Syn: „Asi 1959 nebo 1960.“¨A. S.: „Já s tou polovinou těch polí, ale než ještě jsme vstoupili do JZD, tak jsme nějaký ty pole pronajmuli, takže jsme měli asi už jenom hektar nebo tak. A tamto jsme zadarmo pronajmuli, jenom že za nás oni dávali to obilí, který bysme byli museli my odevzdat. Ty dodávky – rozumíte tomu?“ Tazatel: „Ano. Že to nešlo přímo od vás, ale přes ty nájemce.“ A. S.: „Ty nájemci se postarali o to, že z těch polí se ty dodávky daly... Ale to jsme mezitim dostali pokutu, měli jsme dražbu, to byla tak nehorázná věc...“

A. S. :„Právě ty lidi, s kterými to podzemní hnutí dělal, to byli komunisti a ty o to velice usilovali a za každou cenu to JZD tady chtěli udělat. Udělali malý, a to bylo málo, tak potom dělali velký nábory na JZD. No a protože táta tam nechtěl jít, tak ho zavřeli na rok...“ Tazatel: „To bylo v jakým roce? V jakým roce ho zavřeli?“ Syn: „1955. 1954.“ A. S. : „1954, tobě byly čtyři roky a Petrovi šest. Rok tam byl.“ Tazatel: „A kde byl ve vězení?“ A. S. :„Byl ve vězení napřed půl roku, jak říkali, gestapo...“ Tazatel: „Na Borech.“ A. S. :„Ne, na Borech nebyl, byl jak bejvalo nějaký to, jak říkali státní... StB nebo něco takovýho. A potom, když měl za půl roku soud a odsoudili ho, že měl kamaráda a neudal, že měl zbraně, takhle: neohlásil trestnou činnost.“ Syn: „On měl vlastně jenom pistoli, ten kamarád.“ Tazatel: „Ten kamarád byl kdo?“ A. S. :„To byl Drábský (?). Dělal účetního v kampeličce.“ (...) Tazatel: „A po tom soudu dostal ten rok – seděl ten rok, nebo mu započítali tu vazbu, jak tam čekal na ten soud?“ A. S. :„Vůbec nezapočítali, musel tam sedět celej rok a ten kamarád dostal dva roky.“ Syn: „Ale po polovině ho pustili.“ A. S. :„Toho pustili, ale tátu nepustili.“ Tazatel: „Takže tam byl déle než on.“ A. S. :„No, stejně tam byli. No a, jak bych to řekla, babička umřela koncem ledna a táta měl přijít 15. února z toho kriminálu. Bylo jí osmdesát dva let a měla těžkou záduchu a srdce nemocný. A umřela. Teďkon bratr muj, Vladimír, tak ten si tam vzal potvrzení od doktora a od obce nějaký doporučení mu dali a jel na generální prokuraturu do Prahy žádat, aby tátu pustili na ten pohřeb.“ Tazatel: „ A jak to dopadlo?“ A. S.: „Dopadlo to tak, že bratr tam dal tu žádost a poslali ho, aby se vrátil za dvě hodiny, a on tam někde na chodbě čekal a řekli mu, že není žádoucí, aby na pohřeb jel, že pozůstalost vyřídí, až se vrátí.“

A. S.: „Když tatínek a bratr byli na tom gestapu, tak mohly ty ženy tam vozit jim prádlo každej tejden, prádlo a drobet jídla, třeba kousek špeku nebo sekanou, no nějaký jídlo na přilepšenou. A vždycky k tomu daly balíček cigaret pro toho gestapáka, kterej to předal. Maminka jela do Plzně na to gestapo těm našim dovézt něco na přilepšenou a k nám přijeli a dělaly se ty velký hospodářský kontroly. Přijel autobus kontrolorů a ještě za nima gestapo a kontrolovali celou vesnici a hledali obilí a všechno možný. Maminka teda odjela do Plzně a já jsem zůstala doma se sestrou, tý bylo patnáct let a mně bylo osmnáct nebo tak nějak. A přijeli k nám na dvůr ty kontroloři, ten autobus. A on Pacák k nám přišel a řikal: ,Holky, uvařte nám oběd a nic se nebojte tý kontroly.‘ No, my neměly maso, tak jsme šly k sousedům, my jsme věděly, že zabíjí načerno, ta teta. Ti nám dali maso, byl toho velkej pekáč, a tak to jsme pekly a vařily jsme knedlíky, dvě várky, dvakrát jsme zadělávaly. Sestra vařila polívku bramborovou a já jsem vařila knedlíky pro ty kontrolory. Tazatel: „Těch bylo tak dvacet?“ A. S.: „Těch mohlo bejt kolem dvaceti. Jenomže my jsme ten oběd udělaly a ještě jsme dělaly šišky s mákem, to si pamatuju, a než jsme oběd udělaly, tak za nima přijeli gestapáci autem osobnim, tři chlapi a šofér. On každej se staral o sebe, uklízeli – jedna bába nachytala do pytle slepice a odnesla je do trní za ves.“ Tazatel: „Aby jí to nespočítali, jo?“ A. S.: „Tenhleten Pacák, ten četník, co nám řek – holky nebojte se, jen nám udělejte ten oběd, ono to dobře dopadne – tak my s tou Máňou vařily a nestaraly jsme se o nic, a oni chodili po vsi kontrolovat všude. A ten četník Pacák ještě s jedním chodili po číslech a hledali obilí a všechno možný. A přišli na ty slepice. Tak přišli do nejbližší chalupy a řekli: ,Helejte, tam má někdo schovaný slepice, vemte je na dvůr, ať jsou vaše nebo ne, a pusťte je na dvůr. Ať s tím nemáme nějaký oplétačky.‘ Tak těm lidem ještě takhle pomáhal. A bylo k obědu a přijeli za nima gestapáci. Takže co s nima. Tak on povidal: ,Holky, dejte jim najíst, aby byl pokoj.‘ Takže gestapáci u nás obědvali. Takže já jsem, jako jak byl ten film Obsluhoval jsem anglického krále, já bych mohla bejt zavřená, když jsem vařila pro gestapáky!“