vojín Miroslav Toman

„To bylo od miny. Já jsem se schoval - přišla tam ta palba - za strom, skrčil a ta noha byla venku. A já nevím, z čeho, ale myslím… protože to vybouchlo. Přišel hned poručík, byl nablízku: ‚Co je, Mirku?‘ Já povídám: ‚No, já nevím, co je… nohou nemůžu hnout.‘ Tak hned zavolal dva chlapce. A kdo se hlásil, byl tam nějaký, taky to byl Žid. Přiběhli, tak mě položili na mojí flintu a že mě ponesou. A on že nemůže nést. Tak povídám: ‚Tak se postav.‘ A zavolal jsem na toho poručíka a povídám: ‚Dejte sem druhého, on nemůže nést.‘ A tak hned povídá: ‚Mazej!‘ A byl to taky Žid, ten Steiner. Ale my jsme spolu dobře vycházeli. Velitel roty. A taky jsem přehazoval kulomet, už jsme nastupovali přes potok, má devadesát kilo. A já jsem ho chytil a hodil jsem ho. A tady ta rána mě praskla. Tak na ošetřovnu, tak mě to tam sešili a dali obvaz a já jsem nechtěl jít do nemocnice.“

„A na tatínka ranění Němci německy. Tak tatínek se chystal. Já povídám: ‚Nikam nepojedeš, já už jsem jednou rozřezaný, tak když mě trefí ta kulička, tak máš ještě čtyři doma děti.‘ Tatínek se dal do breku. Povídám: ‚Nebreč a mlč. Zapřahej a já jedu.‘ Tak jsem jel a přijel jsem, tam byl štáb německý. Taková nemocnice taky polní. A nalétly ty sovětský kaťuše. Tráva létala. A nás to nějak přelétlo, přijeli jsem do dědiny. Čtyři jsem vezl, ti tři seskočili a čtvrtý chudák se plazil z toho vozu a lehl si do žita. Žito bylo pak už přizelenalý. Tak lehl do toho žita. Já jsem plánoval, tak už tady je fronta, tak otočím toho koně a povalím domů. Ujel jsem asi do třiceti kilometrů s těmi raněnými. A když jsem se otočil a viděl jsem ho tam ležet, tak mě to vzalo. Zatočil jsem se k němu a já ho nemohl zvednout, byl to pořádný. A ti tři, ti skočili. A tam byla řeka Styr, tak skočili pod ten břeh. Tak viděli, že mu nemůžou pomoct. Jeden byl do ramena raněný, do levé či do pravé ruky. Tak jsme ho naložili a jeli jsme do nějaké dědiny.“

„Tak jsem se narodil v okrese Luckým. Volyňská oblast to byla, město Luck. A narodil jsem se v Ozeranech Czeskych. Bylo nás čtyři bratři, jedna sestra a žili jsme spokojeně, klidně. Na hospodářství, na zemědělství. Narukovali jsme čtyři, nejmladší bratr zůstal doma. Ten ještě nepodléhal mobilizaci. Oni ani někteří kluci taky nepodléhali, byl to šestý ročník a šli dobrovolně. My taky dobrovolně, každý byl rád, že se jde. U nás byla škola, to si obec musela učitele platit. Česky jsme se učili a polsky, dvě třídy. Pak přišli v tom čtyřicátém prvním roce Sověti. Tak jsme chodili do sovětské školy. Ale já namísto do sovětské školy jsem šel dělat nákupčího do spotřebního obchodu. Jezdil jsem s koňmi do města pro zboží všechno. A od nás se to rozdělovalo ještě do pěti obcí. Takový byl můj začátek. A pak přišla ta mobilizace, tak jsme narukovali, ale otce už nepřijali.“

„Vedle ruské armády jsme šli. A Němci ustupovali až na tu Duklu, do Karpat. Tam byli zakopaní. Sniper seděl na kostele a já byl pod kostelem. Byl jsem tam na třetí den a byla tam taková roklina, tak v té roklině jsme se zakopali. A viděli jsme baráček a tam byli Němci v něm. Z toho Lucka k nám, tak čtyři metry to byla nasypaná výška. Už to bylo večer, jsme čekali na sůl, tak ještě, než se to nasypalo, tak už se setmělo. Hodně šero bylo. A teď vidím, něco se po tom břehu plazí navrch. Povídám si: ‚O jej!‘ A já vozil sekyrku vždycky ve voze. Tak jsem si tu sekyrku připravil. Povídám: ‚Jestli seš ty jeden a budeš něco chtít, co já ti nemůžu dát, tak já dám tobě.‘ Už člověk byl nachystaný na to. A přijdu blíž a vidím to. A ona černá ovečka.“