Jan Turek

„V té době musely tyto akce – schůzky u nás – skončit. Ale nepřestalo se pracovat v odboji. To znamená, že jsme opatřovali potravinové lístky, peníze pro osoby žijící v ilegalitě. A to bylo někdy i mým úkolem. Jezdil jsem za našimi příbuznými hlavně do Nymburka, na Žďársko, do Rožďalovic, odkud jsem přivážel buď peníze, nebo potravinové lístky. A ty maminka prostřednictvím bratra předávala dál pro osoby žijící v ilegalitě. To už bylo od samého začátku – od toho devětatřicátého čtyřicátého roku se to konalo. Zároveň se při té příležitosti roznášely ilegální časopisy. Zvláště Rudé právo, ale i ten časopis V boj a další. Nebo později časopis Předvoj nebo Aktiv. Já jako kluk jsem ve školní tašce vozil ani nevím, co všechno. S příkazem nikde nezastavovat, s nikým se nebavit a jet rovnou zpátky.“

„Proti Domažlické ulici ohrožoval celou Domažlickou ulici až nahoru k Jeseniově ulici, kde byla kapslovna, kulomet. Ten byl umístěn na vrchu Vítkově v takovém betonovém... byl to záchodek. Tam měli udělaný kryt a odtamtud tím kulometem ohrožovali ty lidi, kteří tam přecházeli. Nebo když potřebovali proběhnout k barikádě na Ohradě, tak to vždycky muselo být velice opatrně. Přišel rozkaz ten kulomet zlikvidovat. To měl na starosti major Kubala, který byl zase v jiném úseku velitelství, ale bylo to spojené s námi. A kapitán Herold nás šest poslal na posílení k plnění tohoto úkolu. Mezi nimi jsem byl i já. Byla vybrána skupina zkušených vojáků, kteří měli plížením obklíčit ten záchodek a granátem nebo jinou možností je zlikvidovat. A my jsme byli rozmístěni do domů, které měly okna na vrch Vítkov, kde jsme střelbou z pušek na sebe poutali pozornost. Přestože jsme byli krytí, tak jeden náš kluk byl zraněný od omítky, která ho šlehla, jak se odrazila střela.“

„My jsme byli poslaní na posílení této barikády. My už jsme žádnou pancéřovou pěst tam dole neměli. Přišlo se s tím, že jsme vyfasovali flašky s benzinem omotané hadrem jako koktejly. Každý ještě nádobu s benzinem nebo lihem. Byli jsme rozmístění, jak jsou ty domy v té ulici, jsme byli rozestavění do těch prvních poschodí, aby – kdyby prorazili tu barikádu – abychom na ně z okna házeli.“

„Hrozil mamince a odjel. Nechal tam českého policajta, aby dodělali nějakou prohlídku. Dělali tedy tu prohlídku. Za chvíli, za hodinu, se vrátil a: ‚Vždyť tady spala! Támhle na té posteli!‘ To znamená, že ji měli, že to z ní již vymlátili. Maminka říkala: ‚To jste měli říct, já jsem ji nepoznala, já špatně vidím. Ano, spala tady, protože nemohla sehnat hotel, všude bylo plno. Já jsem šla zavírat a ona se na mě obrátila, jestli by to nešlo, že mi dobře zaplatí. Já jsem chudák ženská, každou korunu potřebuji.‘ Ten esesák na ni řval, že nás seberou, že pro nás další den přijedou. Pak odjeli.“