Eva Valentová

„Ony se ty návštěvy konaly v Ostrově u Karlových Var. Tam byly takové dlouhé baráky, jako známe z nacistických koncentráků. To byl takový dlouhý barák a tam nás zavedli. Byla tam taková velká kamna, kde se topilo. Jako dneska si pamatuju dřevěnou podlahu, natřenou asfaltem. To jsou takové dětské vjemy. Ta budova byla podélně přepažená na půl. Z jedné strany chodili návštěvníci a z druhé strany přivedli ty vězně za takové okno, a přes to okno jsme spolu mluvili. Tatínek mi později vyprávěl, že to odtržení ode mě strašně těžko zvládal, že to byla až fyzická bolest. Protože když ho zavřeli, mně bylo šest a půl roku a bratr byl teprve půlroční, ještě s ním neměl tak silnou vazbu, ale se mnou obrovskou. A teď se mu po mně strašně stýskalo. Tenkrát v tom Ostrově mi maminka dala do ruky jablko a krabičku cigaret, že bychom to snad tatínkovi nějak předali. U každého vězně stál jeden bachař. Tatínek toho bachaře požádal, jestli bych k němu mohla přijít. Tam byl v té stěně takový postranní vchod. Jestli bych mohla přijít k nim, že by mě chtěl hrozně objemout, což se stalo, a přitom jsem mu předala do kapsy to jablko a cigarety. Ovšem v tu ránu se strhl ohromný randál a křik. Asi o dvě okna dál byl nějaký cikán a ten začal křičet: ,Když on může mít u sebe dítě, já chci svoje děti taky tady!’ A teď se cikáni přihrnuli, že chtějí taky k tatínkovi. Takže v tom okamžiku to zarazili a já jsem musela pryč, ani cikáňata, ani mě už nepustili.“